Informace z titulku není úplně přesná, protože našeho kolegu Karla Kirse vlastně představovat potřeba moc není. U pražské záchranky slouží jako zdravotnický záchranář od roku 2017, takže ho většina kolegyň a kolegů zná. Od loňska ale posílil také naši komunikaci směrem k veřejnosti jako tiskový mluvčí, který doplňuje Janu Poštovou. Jak se v nové roli cítí a co mu zatím dalo nejvíc zabrat?
Jak jsi se k nabídce na pozici tiskového mluvčího dostal?
Možná si vzpomenete na výjezd z prosince roku 2022, kdy jsme zasahovali u vážně pobodané paní v ulici Novodvorská. Tahle událost byla hodně mediálně sledovaná, takže jsem se několikrát ocitl před kamerou v různých reportážích nebo v pořadech. Jana Poštová tehdy už nějakou dobu pokukovala po zástupu, aby nebyla mluvčí v režimu 24/7 sama, a tak mi po těchto vystoupeních nabídla, zda bych měl o novou roli zájem. Samozřejmě to nebylo mávnutím kouzelného proutku, ale museli jsme se spolu sehrát a všechno naplánovat, ale v druhé polovině roku 2023 si to všechno sedlo a zvládáme se dnes v pohodě jako tiskoví mluvčí zastoupit.
Zůstal jsi i ve výjezdu?
Ano. V tomhle ohledu se nic nezměnilo. Stále mám plný úvazek na autě.
Jak jsi se na to, že budeš mluvit za záchranku, připravoval?
Ze začátku jsem hlavně koukal Janě pod ruce a sledoval, jak vypadá její pracovní den. A tenkrát jsem si říkal, že je to vážně šílený. Telefon jí zvonil neustále. Množství novinářských dotazů i další agendy je někdy skutečně obrovské. Jednou bych chtěl umět Janin multitasking… Skvělou školou byl kurz komunikace před kamerou. Po jeho skončení jsem ještě x hodin nevěřícně kroutil hlavou, co dobrý novinář dokáže s hostem udělat. Člověk si to musí umět „pohlídat“. Do komunikace s médii jsem pronikal od loňska postupně, ze začátku hodně konzultoval s Janou a kolegy a upevňoval si půdu pod nohama.
Měl jsi před tím nějaké zkušenosti s vystupováním před lidmi?
Už několik let školím první pomoc. Myslím, že je to jedna z nejlepších průprav, jak si zvyknout na vystupování před lidmi, jelikož spektrum posluchačů je vážně široké. Někdy školíte malou skupinku učitelek ve školce, jindy zase stojíte s mikrofonem na pódiu před stovkou lidí. Ta největší výzva je zaujmout lidi, kteří před vámi sedí často zpruzelí, protože je tam firma povinně „nahnala“. První pomoc je ale naštěstí téma, které dokáže i tento počáteční odpor překonat a lidi strhnout k aktivitě.
Školit první pomoc je jedna věc, ale když se k tomu přidají kamery, tak už to bude jiná liga. Jaké to je?
To je pravda. Hodně záleží na pořadu a jeho formátu. Někdy máte otázky k dispozici dopředu, jindy nic v ruce nemáte, a to je samozřejmě méně příjemné. Navíc si musíte dávat pozor nejen na to, co říkáte, ale ohlídat si i to, abyste se různě nevrtěli a nepohupovali. V tomhle kamery neodpouští. 😊 A znervózňuje vás i nedostatek času, nemůžete věci vysvětlovat do hloubky, případně je upřesňovat, ale musíte to říct ideálně na první dobrou, krátce a výstižně. Když to shrneme, tak si v jednu chvíli dáváte pozor na verbální, mentální i fyzický projev. Musím ale říct, že s praxí je můj dojem z komunikace lepší a lepší. Snad je to vidět i navenek.
Kdy ses jako mluvčí zatím nejvíc zapotil?
Asi teď v dubnu během maratonu, který se přehoupl ve vyhlášení traumatologického plánu. Ošetřili jsme přes 100 účastníků, což se v minulosti ještě nikdy nestalo. Těch novinářských dotazů skutečně nebylo málo. Kluci a holky ve výjezdu a na dispečinku si s touhle mimořádnou událostí ale skvěle poradili.
K záchrance jsi nastoupil v roce 2017, jaká je tvoje zkušenost po sedmi letech. Tenkrát jsi mimochodem v medailonku v TEPu psal, že tu máme „velice přátelský a ochotný kolektiv“. Vydržel ti tento pohled?
Samozřejmě každý rok na záchrance člověka trochu změní. Popravdě, když jsem si v minulosti položil filosofickou otázku, jaký jiný obor bych zvolil, kdybych měl znovu na výběr, tak vůbec netuším. I když má práce na ZZS určitě i svá negativa (jako ostatně všechno), musím i po sedmi letech na ZZS říct, že mě ta práce baví a naplňuje… Kdyby tomu tak nebylo, tak tu práci nedělám. A co se týče kolektivu… Ten je pořád stejný. Alespoň tedy okruh lidí, co se pohybuje kolem mě a o kterém můžu mluvit. Mám tu spoustu kamarádů, s některýma se vídám často s některýma občas a někomu sem tam zajdu i na svatbu.
Co se ti na záchrance, kromě dubnového půlmaratonu, zatím vrylo asi nejvíc do paměti?
Těch situací je víc… Pominu Novodvorskou, která byla fakt intenzivním zážitkem a kterou asi z hlavy nevymažu ani ve chvíli, kdy budu ležet někde v alzhemier centru jako pacient. Tak třeba zmíním situaci, kdy Péťa Augustová rozjela v kabině auta písničku od Petry Janů ,,Premiéra“… Nechte si to od ní zazpívat, ať víte o čem mluvím. 😊 Ale celkově, naše práce je plná okamžiků a detailů, které se vám vryjí hluboko do paměti.
Při čem upustíš páru, když zrovna nesloužíš? Před sedmi lety to byly počítačové hry a sport, to ti vydrželo?
Hry už moc nehraju… Když hru zapnu, začne se mi u ní chtít spát. Ale záliba ve sportu trvá. Já jsem tak nějak míčový typ, tudíž, kde je něco kulatého, za čím se běhá, tak to mě baví… Hraju Hanspaulskou (fotbalovou) ligu a jsem taky rád, že kluci ze Stodůlek, Zdeněk a Rosťa, organizují čas od času malou kopanou, kam si následně po denní službě jezdíme zakopat 5 na 5. Pára se mi ale obecně nejlépe upouští u běhání. Jednou jsem si zaběhl s našim ZZS týmem Vltava run, kde jsem ale málem 3x zfibriloval a centralizace oběhu na mně byla vidět na desítky metrů… Tam jsem tehdy málem upustil víc než páru…
