Do not resuscitate, přání pacienta pro případ, že se ocitne ve stavu, kdy o sobě již nemůže rozhodovat – v západní Evropě a v USA poměrně častý případ. K článku v minulém čísle časopisu Tempus medicorum o otázce, zda lékař je povinen vždy přistoupit ke kardiopulmonální resuscitaci pacienta, nebo zda tak musí učinit pouze v případech, kdy je to v souladu s uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy, mi poslal doplňující dotaz významný univerzitní profesor medicíny. Uvedl, že je vhodné doplnit tuto informaci i o situace, kdy z hlediska lege artis je třeba pacientovi v rámci první pomoci poskytnout kardiopulmonální resuscitaci či jinou resuscitaci, avšak je k dispozici dříve vyslovené přání pacienta, kterým jakoukoli resuscitaci nebo daný případ resuscitace odmítá. KPR a dříve vyslovené přání pacienta – neresuscitovat. Tempus medicorum. 2017, 26(5/2017), 28-29. ISSN 1214-7524. Odpověď na dotaz člena Čestné rady České lékařské komory. Dotaz zněl tak, že jeden z kolegů – právníků zabývajících se medicínským právem – měl tvrdit, že v případě klinické smrti pacienta je lékař vždy povinen okamžitě zahájit kardiopulmonální resuscitaci, jinak mu hrozí trestní stíhání pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odstavec 2 trestního zákoníku s trestní sazbou až tři léta odnětí svobody nebo zákazem činnosti. Musí lékař vždy zahájit kardiopulmonální resuscitaci? Tempus medicorum. 2017, 26(4/2017), 25. ISSN 1214-7524. Tempus medicorum Musí lékař vždy zahájit kardiopulmonální resuscitaci? KPR a dříve vyslovené přání pacienta – neresuscitovat.