DAKAR NA POLI Hasiči uzavírají sázky, jestli se dostanu z pole... POHLEDEM ŘIDIČE ATEGA S ám v autě a pražské dopravní špičce, v serpentinách i rozbahněném poli. Na cestě k hromadnému neštěstí... Vladimír Michálek odlehčenou formou popisuje, jak z jeho pohledu vypadal výjezd k nehodě u Horoměřic ve speciálu Atego: Po přijetí výzvy k hromadné dopravní nehodě autobusu a osobního auta u Horoměřic se mi cestou do garáže k Ategu honí hlavou pár věci: Kolik je tam lidí? Mám ještě něco naložit, přidat materiál, třeba krabici dek nebo vakuovky? Balení folií nebo límce? Je to dopravka, nebude to zdržení? Potřebují hlavně auto... Tak jsem to risknul a jel s tím, co jsem měl naloženo. text VLADIMÍR MICHÁLEK ilustrační foto ARCHIV ZZS HMP Mezi čtvrtou a pátou odpoledne je docela špička. Horoměřice jsou za městem, já s náklaďákem na majáky pražskou dopravou – docela mazec. Musím neustále odhadovat: „Vejdu se, nevejdu se?“ Každé brzdění je velké zdržení, než automat zareaguje a zase rozjede devítitunové Atego kličkující mezi auty, chvilku to trvá. Cestou si přehrávám trasu – je tam most, jaká je nosnost, výška, nějaká záludnost, která nedovolí průjezd Atega? Běžně tyto silničky 2. a 3. třídy v kondičkách netrénujeme, a není ani v našich silách si je pamatovat, je jich docela hodně. Navíc je řidič odkázaný sám na sebe, nemá parťáka, který mu pomůže s navigací a pohlídá „zprava dobrý“. Mezitím to valím Blankou, lidi se velkého auta bojí, tak pro rozhulený náklaďák, který dělá kravál a je to letící modrá koule tunelem, uvolňují uličku. Hurá, to dám! Dostávám se na Evropskou. Paráda, kolona ve všech pruzích, ale koleje volné! Říkám si: „Hurá, to dám!“ A ejhle, beton u zastávky končí, začíná mezera, kterou když v rychlosti přeletím, nechám tam nápravu a končím. Jdu na brzdy, dál už je jen krásně zelená travička. Řadím se do kolony aut, která nemají moc možností náklaďáku uhnout, nabírám velké zdržení. Cestou potkávám rozhoukanou sanitku – ne naši, ale samici (ASČR), která na křižovatce Evropské a Horoměřické zastaví a čeká na mě. Pak se za mě navěsí a jede se mnou. Proplétám se serpentýnami po úzké silnici a říkám si, že jestli je tady v tom srázu autobus, tak kam se hrabou Nažidla. Naštěstí se dostávám na rovnou silnici a v dálce už vidím klasickou epileptickou záři modrých blesků. Řadím se na konec kolony plné hasičů, sanitek, policistů a čumilů v osobácích obdařených modrými majáky. Chci se nahlásit, kanál plný, kašlu na místo a ve vteřině se rozhoduji – musím se dostat co nejblíže k autobusu, ať jsem tam co platný. V dálce nic proti nejede, místo na náklaďák celkem slušné, jedu protisměrem až na křižovatku před superbem v příkopu. Boční silnici ucpala cisterna, asi od dobrovolných hasičů. Vylezu, požádám řidiče jedné sanitky, jestli mi udělá cestu, že to hodím do pole a pokusím se dostat k autobusu. Ochotně uhýbá, zatímco hasič od cisterny má řeči, že tam musí stát. Zvedl jsem hlas a rázně mu naznačil, že když pět metrů couvne, tak na celou dopravku uvidí stejně dobře jako doteď. Asi jsem vypadal hodně naštvaně, tak se jal couvat. Nesmíš zastavit Cestu na pole mi bránila ještě naše krabice, naštěstí byla otevřená, nastartovaný motor – paráda, tak to má být. Skočím do ní, udělám si cestu a hurá na pole. Kola se začala bořit do rozmáčené hlíny, ale auto jelo. Říkám si: „Nesmíš zastavit, jinak budeš v novinách na titulní straně jako kretén roku.“ Cestou polem míjím pár hasičů se zvednutým palcem a úsměvem od ucha k uchu, určitě si myslí: „Tak blbečku, a tady končíš.“ Neskončil. Dojel jsem k autobusu tak, abych nepřekážel hasičům, kteří pobíhají kolem a rozsvítil stožár a světla na boku nástavby. Vystupuju, sundám čelo a jdu hledat našeho velitele zásahu. Ani jsem nemusel dlouho hledat – všichni se na mě dívali, jak jedu polem. Dálkové ovládání přišlo vhod Samotný zásah už taková legrace nebyla. V Ategu se střídali pacienti, jak dospělí, tak děti čekající na volné sanitky a odvoz do nemocnice. Materiál mizel – deky, folie, límce. Chvilka klidu, auto prázdné, jdu pomáhat ostatním posádkám, ale vždy na dohled od Atega. Dálkové ovládání připravené, co kdyby náhodou někdo potřeboval dovnitř. Velmi se osvědčilo, nemusel jsem běhat k autu a mačkat čudlíky na straně nástavby. Neprozřetelně se zeptám velitele odsunu, jestli něco nepotřebuje, a jasně že potřebuje. „Běž se mi podívat na konec kolony směr Praha, jestli tam není volná sanitka s nosítky.“ Tak jsem si dal asi kilometr po všech sanitkách v koloně a žádná prázdná nebyla. Máš tam dítě na nosítkách Vrátím se k veliteli odsunu a sdělím mu, že žádná volná není. Odsekne: „Dík, máš tam dítě na nosítkách.“ Bezva, jak ho tam i s mámou dostali? Nevím, asi někdo uměl ovládat tlačítka na rampě. Blíží se konec, situace se uklidňuje, dostávám povel, že povezu šest pacientů do Krče. Předávám dítě s mámou posádce a vedoucí odsunu na mě volá, že mi posílá těch šest lidí. Musel jsem mu vysvětlit, ať je nežene na pole, že nejdřív vyjedu a pak je naložím. „To jsi měl už udělat dávno.“ „Měl jsem naložené dítě i s mámou, nešlo to.“ „Aha, tak jo, dej vědět, až budeš na cestě,“ rázně odpověděl vedoucí odsunu. Zavírám auto. Vybral jsem si nejkratší cestu příkopem ven na silnici, zařadím a jedu, v půlce jsem si v trávě všiml zdravotnického vybavení. Musel jsem zastavit a už jsem se nerozjel. Hasiči uzavírají sázky, jestli se dostanu z pole, či nikoliv, a nabízejí své naleštěné navijáky. Pohledem profíka říkám: „Klid, jedu, kudy jsem přijel.“ Otáčím se v poli, kola hrnou mokrou hlínu před sebou, ale Atego jede i s připos**ným řidičem. Hasiči ukazují palce Překonávám škarpu u silnice, kola hrabou, ale Atego se škrábe na asfalt. Hurá, jsem na silnici a z připos**ného řidiče se stává hrdina. Hasiči ukazují své palce v rukavicích a já vystupuju z auta se slovy: „Tak, kde máte ty pacienty?“ Nakládám pět sedících, jednu ležící starší usměvavou paní, dostávám sestřičku k pacientům a s doprovodem opouštím místo nehody. Cesta do Krče byla už pohodová, sanitka mi dělala cestu. Předání v Krči naprosto v pohodě, jen dvě děti jsme přepravili na dětské. Hlásím se vedoucímu odsunu, jestli jsem ještě potřeba a veselý hlas mi děkuje a posílá mě rovnou domů. Volám ZOS a opouštím Krč. Na stanovišti už na mě čeká parťák a ochotně mě vyhání domů, že auto doplní a umyje. Za to ti, Martine, děkuji.