C o si odnesu z jedné noční služby s posádkou RZP? Nedělám si vůbec iluze, že nějaký úplný obrázek o jejich každodenní práci, ale určitě to bude zajímavá zkušenost, obzvlášť pro laika, který zatím sanitku viděl zevnitř jen na pár minut. „Noční v Holešovicích? To budeš mít pěkný, tam to bývá divoký,“ loučí se se mnou kolegové v Korunní, když fasuju uniformu. S takovou představou tedy vyrážím na výjezdovou základnu v ulici Dukelských hrdinů, kde mám domluvenou stáž u posádky, kterou tento večer tvoří záchranář Michal Motyčka a řidič Pavel Pína, kteří normálně jezdí každý se svým parťákem. Nakonec to „divoký“ nebylo, asi se v praxi projevil zákon stážistů, ale několik momentů mi v hlavě rozhodně zůstalo. NEZVYKLE KLIDNÁ NOČNÍ Občas si tady předáváme klíče od auta na schodech. V HOLEŠOVICÍCH text a foto JAN HORKÝ Šrumec po šesté Je chvíli po šesté večer a na základně se právě střídá denní a noční směna. Slouží tady dvě posádky RZP a jedna RLP, takže je tu v jednu chvíli docela rušno. Michal s Pavlem jsou už taky na místě. Jsem rád, že nejsem první stážista, kterého budou vozit, tak snad nebudu moc velká komplikace. „Jezdí s námi studenti, budoucí kolegové i hasiči nebo vojáci, takže jsme zvyklí. Kdybys překážel, tak ti dáme vědět, jen si to neber osobně,“ říká Michal. Když vidí, že jsem k uniformě nenafasoval mikinu, půjčuje mi jednu vlastní. „Určitě se teple oblíkni, taky se může stát, že za chvíli vyjedeme a vrátíme se ve dvě ráno.“ Kombinace centra města, vysokého počtu restaurací a třeba i Masarykova nádraží zaručuje, že se tady o nočních „nenudí“. Čekáme až přijede z výjezdu posádka vozu 146, abychom ji vystřídali. Kdo má zrovna volné ruce, škrábe u dřezu brambory: „Když se zadaří, tak zvládneme udělat i bramboráky.“ Stíhám si prohlédnout ještě dřevěnou pergolu u venkovního sezení. „Postavili jsme si ji společnými silami s kolegy,“ říká Pavel. Teď tu byla Jen co přijede posádka vozu 146, dostáváme první výzvu. „Občas si tady předáváme klíče od auta na schodech,“ prohodí Pavel, když jdeme k sanitce. Trochu bojuju s posuvným zavíráním dveří. „Musíš s tím pořádně prásknout.“ Funguje to. Jedeme před Palladium ke slečně, která si stěžuje na akutní bolesti břicha. Mluví trochu zpomaleně, ale jinak na všechny Michalovy otázky při vyšetření odpovídá. Nakonec se Michal rozhoduje odvézt pacientku do Nemocnice Na Františku na sono. Tam nás čeká překvapení. „Před hodinou jsme ji propustili z interny, kde byla s bolestí v krku, přivezli ji taky vaši,“ říká nám sestra zpoza počítače. Michalovo zdvižené obočí mluví samo za sebe – o tom, že byla před chvílí v nemocnici, slečna neříkala vůbec nic a v historii EZD také ještě zapsaná nebyla. Pacientku si Na Františku ale nakonec nechají a my odcházíme, Michal ještě chvíli kroutí hlavou. „Můj rekord je chlap, kterého jsem vezl za směnu třikrát, to už se rozdejchává hůř,“ říká u sanitky Pavel, který je u pražské záchranky 20 let a ve dvojce s kolegou Martinem Štolcem jezdí 14. rokem. „To už je skoro jako manželství. Akorát my jsme se za tu domu ani jednou nepohádali, vážně ani jednou,“ dodává. Jako doma Každý, s kým jsem se v Holešovicích bavil, zmiňoval podobnou věc: „Jsme tady sehraná parta a držíme při sobě. Za jinou základnu bychom neměnili.“ Za večer jsem to slyšel nezávisle na sobě snad pětkrát. „Je to jako druhá rodina, často jsme společně víc než s příbuznými,“ říká třeba zdejší lékařka Katarína Veselá. V jednu chvíli se podaří, že jsou na základně všechny tři posádky najednou – většinu večera je jinak alespoň jedna stále venku. Na stůl míří první usmažené bramboráky. „Jen si přidej, jsi nějakej pohublej,“ slyším povzbuzování mezi kolegy u stolu a říkám, si, že to vážně připomíná rodinnou večeři. A mimochodem, ty bramboráky se vážně povedly. „Teď na vás budu ošklivej“ Druhý výjezd nás zavede do titěrného 1kk ke staršímu manželskému páru. Paní volala, že se dlouhodobě nemocnému manželovi přitížilo. Pán se léčí s rakovinou prostaty a v posledních hodinách se mu zvýšila teplota, v moči má krev. Všímám si, jak Michal s Pavlem automaticky zvýší hlas, aby je bylo dobře slyšet, a taky jak se vystrašená paní díky přítomnosti záchranářů a vlídnému přístupu uklidňuje. S pomocí schodolezu snáší Michal s Pavlem muže do sanitky, Michal ho napojuje na monitor a chystá se zavést kanylu. „Teď na vás budu ošklivej a trochu to píchne,“ říká pánovi a na první pokus napichuje žílu. Jedeme na Bulovku, kde pána během chvíle předáváme. Když odcházíme, mává nám z lůžka. Na tiskárnu mám štěstí Předání mohlo být ještě rychlejší, ale Michal pár minut bojoval v autě se stávkující tiskárnou. „Mobilní zadávání je fajn a většinou šetří čas, ale nevím, čím to je, že když někdy sáhnu na tiskárnu, tak prostě nejede,“ říká Michal. Padne pár ostřejších výrazů, tiskárna se přeci jen po chvíli umoudří a s charakteristickým rámusem parere nakonec vytiskne. 1,2 promile Jsme ještě v areálu Bulovky, když dispečink vysílá posádku k dalšímu případu. Křesťanský internát, opilá nezletilá dívka, ročník 2001 – zajímavá kombinace. Otevírá nám jedna ze sester, jež mají zdejší děti na starosti. Vede nás ke slečně, které se vymknula oslava s kamarády. Je trochu pobledlá, ale jinak vypadá v pořádku, normálně chodí i komunikuje. „Zvracela a když jsme jí dali před půlhodinou dýchnout, měla 0,8 promile,“ říká sestra. Trvá na tom, že dívka musí do nemocnice. Kousek od internátu je policejní služebna, kde pracuje Michalům kamarád. Michal se po něm jde zeptat a po chvíli u nás skutečně staví policejní vůz. Kolegové dávají dívce dýchnout ještě vlastním alkohol testerem a naměří 1,2 promile. Michal prosí dispečink o pomoc s umístěním slečny do některé z nemocnic a po pár minutách má slíbené lůžko na Bulovce. „Tady je důležitý udělat všechno podle předpisů, ale zároveň neublížit víc, než je nutný,“ říká Michal, když za pár desítek minut opouštíme po předání pacientky nemocnici. Hrozně rychle to uteklo Jsme zpátky v Holešovicích. Dívám se na hodinky a je půl jedné. Těch šest hodin mi přijde jako dvě. „Studentům to vždycky utíká, nám už se to občas táhne, obzvlášť, když máš několikátou službu za sebou,“ tvrdí Michal, se kterým si pak ještě chvíli povídáme, třeba o soutěži poskytování první pomoci MEDCUP, kterou organizuje. Nebo o seriálech ze záchranářského a lékařského prostředí. „Pro některé seriály doma platí vyloženě zákaz, stačí ti dvacet minut a šel by sis hodit mašli, je to spíš parodie na přednemocniční péči,“ říká. Pohodová noční Počet výjezdů pro mě zůstane na čísle tři. O půl druhé se loučíme, nemuset být brzo ráno na poradě, zůstal bych rád celou službu. Jak se dozvídám po telefonu, tak posádka vyjížděla nad ránem ještě ke dvěma případům – ženě s bolestmi zad a muži, kterému přimáčkl ruku couvající autobus a zlomil mu zápěstí. „Přinesl jsi nám dobrou noční, tentokrát to byla celkem pohoda, vzhledem k tomu, co řešíme normálně,“ hodnotí celou službu Michal. Asi to byl zákon stážistů v praxi – tedy, že posádka, se kterou jezdí stáž, mívá často nezvyklý klid. Sehraná dvojka Kluci spolu normálně nejezdí, ale nevědět to, tak bych to nepoznal. Při ošetřování nebo předávání pacientů působili jako sehraná dvojka. Bavilo mě, jak všechno řešili s nadhledem a lidsky. A podobně to vypadalo i na základně. Takže i jeden večer mi stačil, abych uvěřil, že to o té „sehrané partě z Holešovic“ není jen nějaká fráze. A na to, že mě tady mohli klidně brát jako „vetřelce“, co se jim přišel na pár hodin dívat pod ruce, jsem si tu připadal taky skoro jako doma. Těším se, že si dám příště noční až do konce. Více se o soutěži MEDCUP dozvíte po kliknutí na tento odkaz.