J méno Matuštíkových je s pražskou záchrankou spojeno už čtyři desítky let. Na více než třicetiletou službu otce Jiřího navázal jeho syn Petr, který u záchranky pracuje už 18. rokem. Jako zdravotničtí záchranáři pomohli podle vlastních odhadů okolo 55 000 lidí. Takový počet by více než třikrát plně zaplnil hlediště pražské O2 areny, kde Matuštíkovi převzali v lednu ocenění v rámci akce Sparta vzdává hold. „Záchranka je srdcová záležitost. Co znamená zachránit lidský život, člověk pochopí jen, když to prožije,“ říká Jiří Matuštík, který si už posledních pár let užívá zasloužený důchod. „Má to význam a smysl. Těžko si představit, že bych vůbec dělal něco jiného,“ dodává Petr. MATUŠTÍKOVI: Myslím, že je i dnes obecně známé, že je pražská záchranka na světové úrovni. Některé zážitky můžete sdílet jen s tím, kdo dělá tuto práci. ZÁCHRANÁŘSKÁ RODINA text JAN HORKÝ foto JIŘÍ STAŠ I když Petr hraje v kapele a na vystupování před lidmi by měl být zvyklý, 16 000 tisíc lidí v zaplněné aréně, červený koberec a světla reflektorů – to může jednoho rozhodit. Když ale Matuštíkovi nastoupili na ledovou plochu, tréma na nich znát nebyla. „Hlavně, že jsme na začátku neuklouzli. Pak šlo už všechno samo,“ říká Petr, kterého jsme s tátou po ceremoniálu odchytli kousek od vstupu na led. „Snad jsme to zvládli a neudělali záchranné službě ostudu,“ dodal s úsměvem Jiří. Už jako kluk měl Petr o své práci jasno. „Chodil jsem za tátou na stanoviště – přes dvacet let sloužil na Průběžné –, které bylo navíc v hasičárně, takže jsem to měl obohacené i o hasičská auta. Příběhy, které jsem na tátovi vyzvídal, pro mě byly velkou inspirací. O žádná jiné práci jsem ani neuvažoval.“ Už civilní vojenskou službu tak Petr sloužil na záchrance. Oba si pochvalují, že si mohli o práci společně povídat. „Některé zážitky můžete sdílet jen s tím, kdo dělá tuto práci,“ myslí si Petr. „A pak jsou taky kuriozní příběhy, které prostě nelze kolegovi v rámci profese neříct,“ přidává se Jiří. Resuscitovali jsme přes hodinu Když se Jiřího ptáme, na který případ z těch asi 35 000 pacientů, kteří mu za jeho kariéru prošli pod rukama, vybaví, dlouho nepřemýšlí. „Před patnácti lety jsme hrozně dlouho resuscitovali 38letou ženu a po déle než hodině oživování se nám podařilo obnovit její srdeční činnost. Samozřejmě jsme netušili, v jakém stavu bude mít po takové době mozek… Ale ona přišla po měsíci s kytkou a byla úplně v pořádku. Lidí zachráněných do čtvrt až půl hodiny byly stovky, i když ne vždy se to povedlo, ale toto byl vážně unikát, na který jsem pyšný.“ Podle Petra má každý výjezd svoje specifikum. „Ne vždy jde samozřejmě o život a občas lidé záchranku vyloženě zneužívají, ale podobný příběh, jako popisoval táta, vám vždycky misku vah dorovnává. Proto tu práci děláme.“ V létě vedro, v zimě mráz Jak vlastně Jiří vzpomíná na svoje začátky u záchranky? „Nastoupil jsem k záchrance v době ‚novověku‘, kdy už jezdila auta, ale s dnešními sanitkami se to nedá srovnat. Když jsme jeli ve dvanáctsettrojce v létě do kopce, tak jsme jí museli polívat vodní pumpu, aby nám auto nechcíplo. Nebylo tam místo. Klimatizace neexistovala – ve vedrech byly podmínky pro nás i pacienty šílené, v zimě auto zase netopilo, takže v něm lidé mrzli. Z dnešního pohledu, když vidíte vybavení a přístroje v současných vozech, tak to bylo zkrátka nemožné,“ říká Jiří s tím, že za více než třicet let, co u záchranky pracoval, zažil také její největší rozvoj. „Když jsem byl před lety na návštěvě u dcery v americkém Chicagu, tak tamní záchranáři o naší technice, vybavení nebo třeba u nich nevyužívaném rendez vous systému hovořili velmi pochvalně, když si prohlíželi stránky záchranky na internetu,“ dodává. Chicagští záchranáři z něho mimochodem tehdy udělali i jejich čestného kolegu. „Myslím, že je i dnes obecně známé, že je pražská záchranka na světové úrovni,“ myslí si Petr, který aktuálně slouží na Černém mostě. Co by mu při práci v terénu pomohlo? „Jsou to věci, které asi těžko ovlivníme a můžeme si je spíš jen přát, ale obecně lze říct, aby byli lidé více ohleduplní. Občas se člověk musí obrnit trpělivostí.“ A Jiří k tomu dodává: „Bohužel naše zákony jsou nastavené tak, že si vás dnes zavolá i člověk kvůli bolavému zubu, abychom ho odvezli.“ Jak roky letí, přizpůsobíte se Obě manželky Matuštíkových – Nina a Zuzana – pracují také ve zdravotnictví a pro práci záchranářů mají pochopení. „Nemáte pokaždé volné víkendy nebo svátky, tímto je rodinný život samozřejmě ovlivněný, ale jak léta letí, tak se tomu člověk přizpůsobí,“ tvrdí Petr a Jiří to vidí stejně. „Jen když jsem v 50 letech nastoupil na postgraduální studium a vedle služeb jsem musel chodit ještě do školy, tak to bylo trochu obtížnější období, ale zvládli jsme to,“ dodává. Za tu dobu, co sloužili u záchranky současně, se několikrát na výjezdu potkali. „Byl to pěkný pocit,“ vzpomíná Petr a Jiří přikyvuje. Když si Petr ještě pár let počká, dost možná zažije podobnou situaci – jen z opačné strany. U Matuštíkových totiž už do záchranářské uniformy dorůstá i třetí generace, Petrův syn Honzík chce být záchranář stejně jako děda a táta. „Ani jsem ho v tom nemusel nijak podporovat. Od malička má o budoucí práci absolutně jasno.“