A si vám nemusím dlouze popisovat situace, kdy jste v práci a „všechno je špatně“. Nejste ve své kůži a prostě vám nic, na co sáhnete, nejde. Tak přesně jsem se cítila před pár dny. Byl to klasický den blbec. text a foto JANA POŠTOVÁ DEN BLBEC. A NEBO NE? Seděla jsem v kanceláři a odpovídala na sofistikované dotazy. Třeba na to, jak je možné, že jako sanitky nepoužíváme elektromobily a můžeme takto znečišťovat životní prostředí. Nebo si lámala hlavu s tím, co poradit pánovi, který psal prostřednictvím formuláře na webu, že ho trápí problém, který popsal anglickým výrazem „semen leaking“. Do toho neustále někdo volal a když telefon zazvonil asi popáté během pár minut, musela jsem se třikrát nadechnout, než jsem jej zvedla. Na druhém konci se ozval roztřesený hlas mladé ženy. Zpočátku nedokázala říct, proč vlastně volá. A já při pomyšlení na rozdělanou práci začala otáčet oči v sloup. Pak ale dívka konečně s pláčem vyhrkla: „Víte, já bych potřebovala hrozně moc poděkovat, vy jste mi zachránili maminku“. Zatrnulo mi a v duchu jsem se začala omlouvat za počáteční rozpoložení, které bylo rázem pryč. Slečna mi začala vyprávět, jak u nich zasahovaly naše posádky, když u její maminky došlo k zástavě. Jak pak ze všech stran slyšeli, ať raději nepočítají se šťastným koncem, že prognóza je velmi nejistá, přestože se podařilo srdeční akci obnovit. A také, jak v nemocnici říkali, že nakonec všechno dopadlo tak, jak dopadlo, zejména díky skvělému postupu lidí ze záchranky. Paní tehdy utrpěla masivní plicní embolii, resuscitována byla celkem šestkrát. Z toho lze usoudit, že prognóza opravdu nebyla nic moc. Každopádně slečna volala s tím, a nepřestávala u toho plakat, že maminka se probrala a je to úplně stejná maminka, jako byla předtím, doslova říkala: „Je to pořád ta moje milovaná maminka“. Vděčnost, pokora, radost Takovou věc nelze slovy vyjádřit, ale z jejího hlasu zněla obrovská vděčnost, pokora a radost. Rázem byly všechny problémy tak děsně malé, všechno, co mě předtím štvalo, jako by neexistovalo. Obratem jsem to kolegům, kteří na místě byli, volala. No řekněte, je snad něco lepšího, než když lidem, které kolikrát vidíme jen krátkou dobu, stojí za to se ozvat a takhle upřímně poděkovat? Trvala na tom, že by chtěla s kolegy mluvit osobně, že je to pro ni nesmírně důležité. Bylo až úsměvné, jak se opakovaně ptala, jestli má kolegům donést spíš kávu, chlebíčky nebo zákusky. Pokaždé jsem odpověděla stejně – že ten největší dárek je pro nás zpětná vazba, že je maminka v pořádku a také to, že jí stálo za to se ozvat. Sladit čtyři lidi v provozu na jeden termín je skoro nadlidský úkol, nakonec se mi povedlo dát dohromady alespoň doktora a RZP posádku. Je mi moc líto, že ne tatráka, ale každopádně i tobě patří velký dík, Filipe. A víte, co bylo na celém setkání nejlepší? Že maminka přišla poděkovat společně s dcerou. Bylo to strašně silný, i pro mě jako pro „nezaujatého pozorovatele.“ Bylo pozoruhodné sledovat, jak kolegové se vší skromností a až trochu stydlivě odpovídají na opakované díky: „No to opravdu nemáte zač, je to naše práce“. A v očích těch lidí vidíte, že by jim v tu chvíli nejraději snesli modré z nebe, ale v tu chvíli nemohou víc než poděkovat. Až budete mít někdy den blbec jako já, zkuste si na tenhle příběh třeba vzpomenout a věřím, že si alespoň v duchu řeknete: JO! Má to smysl. Díky, že toho můžu být součástí. Je to pořád ta moje milovaná maminka.