P okračujeme ve vyprávění kolegy Sváti Haugwitze, který vzpomíná na havárii dopravního letadla v roce 1975 v pražském Suchdole. Tehdy sice pracoval ještě jako řidič autobusu, ale shodou okolností zažil v souvislosti s tragédií víc než jednu zajímavou příhodu. Tato část se týká toho, jak pomohl určit o mnoho let později místo, kde byly uloženy trosky. To už dávno pracoval na záchrance... text SVATOPLUK HAUGWITZ foto PIXABAY AUTOBUSÁK, ČI ZÁCHRANÁŘ? DÍL 2. Po mnoha letech Česká televize točila reportáž o letecké tragédii na Suchdole, bylo to tuším ke čtyřicátému výročí. Hlavní redaktorkou a režisérkou byla paní Petra Pecková, současná hejtmanka Středočeského kraje. Zcela logicky se mimo jiné obrátila na ZZS HMP a hledala pamětníky z řad záchranářů. Úkolu se ujmul náš kolega, tehdejší vedoucí Vzdělávacího a výcvikového centra, a skutečně sehnal někdejšího účastníka zásahu Bédu Procházku, se kterým je mimochodem natočený samostatný šot, který je velmi zdařilý. Druhý účastník, pan Slavík natáčení myslím odmítl, on už byl takový. Právě on byl ale člen posádky, která se na místo dostavila jako první s výzvou, že tam spadlo malé sportovní letadlo a že mají obhlédnout terén, co se tam vlastně děje. Právě se tehdy vraceli dole pod kopcem ze Sedlece prázdní zpět na základnu. Operační středisko mělo k dispozici totiž jen zmatené a neúplné telefonáty a údaje z nich se nedaly pořádně vyhodnotit. A tehdy Pavel Slavík vstoupil do dějin záchranky památnou větou do vysílačky: „Pošli sem všechno, co má kola. Je to velké dopravní letadlo!!!“ A tak došlo na mě… V závěru natáčení reportáže ale vznikl spor o to, kam vlastně byly odvezeny a uklizeny trosky letadla, zřejmě i z pietních důvodů. Paní redaktorka se svěřila, že s tím mají problém, že údaje se rozcházejí a ani samotných suchdolských pamětníků už moc není. Naprostá většina těchto oslovených lidí se domnívala, že trosky byly odvezeny a zasypány na skládku pod Suchdolem. Náš kolega si ale vzpomněl, že tady někdo z kluků nedávno vyprávěl, že ví přesně, kde trosky jsou, a zmínil se o tom paní redaktorce. A tak došlo na mě. V tehdejších časech byla po pravé straně suchdolského kopce (když jedete nahoru) velká skládka komunálního odpadu, která postupně zakrývala celou velkou rokli směrem dolů k Vltavě. Nutno ještě dodat, že s úklidem trosek se začalo až téměř po týdnu, logicky po uzavření vyšetřování. Paní redaktorka mě tedy oslovila a chtěla vědět, kde vlastně pozůstatky letadla jsou, že po tom pátrá už delší dobu. Domluvili jsme se, že mě na záchrance vyzvednou a že pojedeme přímo na místo, kde bylo podle mě letadlo zasypáno. Další den jsme přijeli na suchdolský kopec a přímo na místě začalo natáčení mojí výpovědi. Paní redaktorku samozřejmě zajímalo, jak to mohu tak bezpečně tvrdit. Překvapení za volantem Asi týden po neštěstí jsem jezdil dopolední směnu na lince 107, která je vedena dodnes ulicí Kamýckou nahoru k Suchdolu. Dnes je ovšem komunikace o několik metrů rozšířená, ale zalomení kopce naštěstí zůstává. Tehdy totiž v okamžiku, kdy jsem přijížděl k druhému zmírnění stoupání proti mně vyrazila z protisměru policejní Volha a zůstala stát napříč vozovky tak, že jsem musel zastavit. Vzápětí příslušníci Veřejné bezpečnosti zablokovali celou ulici. Nechápal jsem chvíli, co se děje, na co čekáme. Několikrát jsem již potkal modré Tatry Armabetonu 08, jak odvážejí různé drobné smetí z místa tragédie, ale tentokrát to asi bude něco jiného. Náhle se ve směru od akcízu blížila pomalu jedoucí Tatra s obrovským nákladem. Když najela až přede mě a začala couvat k malé rokli, kterou jsem měl po levé straně, uviděl jsem, že se jedná o zadní část letadla s ocasem, který patrně jako jediný zůstal vcelku. Celý náklad sklopila do rokle a za ní přijelo několik dalších aut s hlínou a postupně vše zasypaly. Po celou dobu jsem seděl opřený o volant a sledoval to smutné divadlo. Byla to poslední cesta ještě nedávno hrdého letounu DC-9 Jugoslávských aerolinií, který přivážel domů české turisty – tehdy rekreanty ROH. Celá akce trvala zhruba deset minut. Svět je malý Natáčení se ukončilo a paní redaktorka si oddechla, měla reportáž hotovou. Později mi přiznala, že mě příliš nevěřila, ale mojí verzi nakonec potvrdila jistá paní ze Suchdola, která si pamatovala coby dítě vycházku s otcem, který jí ukazoval místo zasypaného letadla přesně tam, co jsem říkal já. A tehdy pronesla paní redaktorka konečnou, dnes už také památnou větu: „Tak já jsem hledala na záchrance tehdejší účastníky záchranáře a našla jsem tam autobusáka, který věděl a vyřešil přesné místo uložení trosek.“ Stále platí pořekadlo, že svět je malý… Pošli sem všechno, co má kola.