O d začátku února k nám nastupuje nový vedoucí Vzdělávacího a výcvikového střediska Zdeněk Břečka. A pokud se vám zdá odněkud povědomý, není to náhoda. Už řadu let u nás pracuje jeho brácha – dvojče Jirka. Schválně si můžete na úvodní fotografii tipnout, kdo je kdo. Zdeněk je zkušený zdravotnický záchranář, který doposud působil i jako lektor u ZZS v Ústeckém kraji. „Nechci, aby vzdělávání bylo něco, co si člověk musí odsedět, aby měl klid, ale aby bylo příležitostí opustit denní rutinu a dozvědět se něco užitečného,“ říká. text JAN HORKÝ foto ONDŘEJ BŘEZINA CHCI, ABY VZDĚLÁVÁNÍ SPOJOVALO CELOU ZZS Máš za sebou zkoušku z operačního řízení, která je součástí specializačního kurzu Zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu, co studuješ na pražské záchrance. Jaké to bylo, měl jsi trému? Trému mám pokaždé. I když se v oboru pohybuji už delší dobu, tak jsem možná trémař. Je pravda, že zkoušky prožívám vždy. Obstál jsem, takže je o starost méně. Do kurzu nám zasáhl koronavirus, jinak bychom měli už loni splněno. Nyní budu muset studium zkombinovat s prací na VVS. Bude to tvoje první pracovní zkušenost u pražské záchranky? V roce 2004 jsem zde byl na vstupním pohovoru na pozici zdravotnického záchranáře. Nabídli mi, že by mě vzhledem k životopisu mohlo bavit vzdělávání. Kvůli podmínkám, které tehdy byly pro mimopražské nastavené, i uvolněnému místu v Ústeckém kraji jsem se ale nakonec rozhodl zůstat u nás na severu. Kde jsem působil až doposud jako záchranář ve výjezdu a posledních deset let také jako lektor VVS. Nyní se po 18 letech vracím „na místo činu“ do Prahy, tentokrát do pozice vedoucího vzdělávání. Uspěl jsi ve výběrovém řízení, i na základě předložené koncepce. S čím tedy na VVS přicházíš? Chtěl bych přinést nový pohled a také zkušenosti ze vzdělávání z jiného kraje. Byl bych rád, aby se vzdělávání, které je jedním z pilířů záchranné služby, u ZZS HMP stalo určitou spojkou mezi jednotlivými strukturami, ať to jsou výjezdové skupiny, včetně letecké, dispečink, inspektoři, nebo management. Mým cílem je, aby vzdělávání nebylo vnímáno jako nutné zlo. Někteří kolegové ho neberou jako benefit, ale vnímají spíš to, že někam musí mimo pracovní dobu, byť mají vzdělávání hrazené zaměstnavatelem. Zapomíná se, že celoživotní vzdělávání mají zdravotníci povinné jako součást své práce a je to příležitost k obnovování vědomostí či dovedností a učení se nových postupů přijatelnou formou. Nechci, aby vzdělávání bylo něco, co si člověk musí odsedět, aby měl klid, ale aby bylo příležitostí opustit denní rutinu a dozvědět se něco užitečného. Co se pro to dá udělat? Určitě záleží na formě, kterou budeme vzdělávání s týmem lektorů VVS předkládat, a také jak nás budou ostatní kolegové vnímat. Mezi oběma stranami je jednoznačně nutná důvěra a na straně lektorů přirozeně také zkušenosti z praxe, aby se nestalo, že bude školit někdo, kdo sám ukončil nedávno školu nebo přišel úplně z jiného prostředí. Je třeba, aby šlo vždy o odborníky na danou problematiku, jinak by to na vzdělávání nevrhalo dobré světlo. Chce to zapojit do vzdělávání více jednotlivé výjezdové skupiny, aby ostatní vnímali, že jim zkušenosti předávají lidé, kteří jsou z provozu a mají jim co předat. Hledáme také nové kolegy a kolegyně. Kdo má chuť mimo svou běžnou činnost předávat dál své zkušenosti, posouvat dál úroveň schopností pražské záchranky a pracovat s velmi zajímavým vybavením, tak máme na VVS dveře otevřené. Budu velmi rád, když se stávající kolektiv doplní, budeme mít na čem stavět a využijeme zkušenosti vlastních lidí, kteří jsou u záchranné služby v Praze roky. Momentálně jsou volné pozice lektorů pro lékaře, ZOS a řidiče. Zůstanou na VVS dveře otevřené například pro individuální nácvik úkonů, když si bude chtít někdo osvěžit něco, co v praxi až tak často nedělá? Určitě ano. Je zde taková možnost například pro resuscitace, kterou někteří v praxi neprovedou za celý rok ani jednou. Celý postup si tak mohou vyzkoušet pod dohledem lektora. A není to žádná ostuda, ale naopak skvělý přístup. Je třeba, aby se VVS zaměřovalo i na nácvik a prohlubování bazálních znalostí a dovedností – to je jeho úkolem. Lidé potřebují mít v práci jistotu, pak budou klidnější a nebudou dělat chyby. V posledních dvou letech VVS pracovalo na kompetenčním modelu vzdělávání. Jak to vypadá nyní? S veškerou dokumentací a metodickými postupy u pražské záchranky se nyní postupně seznamuji. A je ještě brzo, abych jednoznačně řekl, zda je to to hlavní, na co by se mělo VVS nyní zaměřit. Nemyslím si tedy, že na tuto otázku dokážu teď odpovědět správně. Je už teď něco, co by měli kolegové ohledně vzdělávání v letošním roce vědět? Samozřejmě musíme sledovat situaci ohledně covid-19 a vyhodnocovat, co nám všechno dovolí. Vzdělávání v letošním roce ale bude především opakováním základu, aby se narovnaly vědomosti u všech kolegyň a kolegů. Až budou všichni umět základ, můžeme začít stavět speciality a novinky. Pokud se člověk nepotkává v praxi s některými úkony, tak je časem bohužel zapomene. Nadále budou pokračovat inovační kurzy, rozhodně nejsem někdo, kdo přijde a vše zastaví. Chci pokračovat v tom, co funguje, a pokud se něco nepovedlo nebo nepodařilo zrealizovat, tak to poupravit a zjistit, jestli to fungovat nezačne. Za každým vedoucím je kus práce, kterou odvedl, a je potřeba mu za ni poděkovat, čímž děkuji svému předchůdci Davidu Peřanovi. Je to náhoda, že jste s bráchou oba zdravotničtí záchranáři, nebo jste to společně plánovali? Domluvili jsme se tak ještě na střední škole a šli jsme stejnou cestou, ve zdravotnictví se tak už oba pohybujeme 23 let. Snažíme si neustále zvyšovat kvalifikaci, získávat nové zkušenosti a mám pocit, že za tu dobu máme co předat. Máte i stejné záliby? Ano, my jsme spolu trávili poměrně dost času a odráží se to i na zálibách, spojuje nás putování po horách a turistika. Máme ale i koníčky spojené se zdravotnictvím a první pomocí. Pohybujeme se nyní v oblasti taktické medicíny a věnujeme se vzdělávání a PNP. Říkám si, že třeba v budoucnu bude někdo z nás potřebovat sám pomoc, tak ať mu ji někdo jiný poskytne správně. Poslední dva roky se zaměřujeme na policii a rukama nám prochází 150 až 200 policistů za rok. Vzděláváním svým způsobem žijeme i mimo práci. Zmiňoval jsi, že pochází ze severu, odkud konkrétně? Původně oba z České Kamenice, z Jirky je už ale Pražák. Pro mě je sever stále srdcovka. Kde je rovina a nejsou žádné kopce, tam to není úplně můj šálek. V Praze tedy budu pracovat, ale stěhovat se zatím neplánuji. Je to výhoda, nebo nevýhoda pracovat s bráchou u jedné organizace? Jednoznačně výhoda. Nepotřebuji žádnou jinou intervenci, když je potřeba něco vyřešit, tak to vyřešíme spolu a máme mezi sebou stoprocentní důvěru. Jirka to potvrzuje? Jirka: To se ještě uvidí… Na záchrance Ústeckém kraji jsme začínali společně a rozdělili jsme se až po sedmi letech. Zdeněk: Jeden čas jsme spolu dokonce jezdili v posádce. Jak vám to šlo? Dobře, jen pro pacienty to byla občas zvláštní situace a někteří si mysleli, že mají halucinace. Určitě jsem se nezeptal na všechno… Chtěl bys ještě něco doplnit? Snad jen, že se těším se všemi na spolupráci. A pro jistotu - ti, kdo tipovali, že na úvodní fotografii stojí vlevo Jirka a vpravo Zdeněk, měli pravdu. Chtěl bych přinést nový pohled a zkušenosti z jiného kraje. Bc. Zdeněk Břečka, DiS. (*1982) Pochází z České Kamenice a je to severočeský patriot. Vystudoval obor zdravotnický záchranář na VOŠ a Urgentní zdravotní péči na VŠ v Bratislavě. U ZZS má 18letou praxi, ve zdravotnictví se pohybuje už 23 let. Jeho láskou jsou hory, turistika a koníčkem mu je i vzdělávání.