M etodické cvičení nelékařských týmů P155 už druhým rokem není pražské, ale putovní. Po Libereckém kraji se tak letos stěhovalo na jižní Moravu, kde se organizace ujali kolegové z tamní záchranné služby. Mezi 15 tříčlennými posádkami ze všech krajů republiky a hostů z Bratislavy byla i naše posádka ve složení Jana Šmídlová, Martin Zahradníček a David Vávra. Posledně jmenovaného znáte u pražské záchranky především jako inspektora, ale slouží i v roli zdravotnického záchranáře a mimo jiné spoluorganizoval i P155, když byla čistě v pražské režii. Jak tedy vypadala z jeho pohledu jihomoravská P155, která se v červnu konala v oblasti Blanska a Moravského krasu? text DAVID VÁVRA, JAN HORKÝ foto ZZS JMK NETOPÝR, ČEPRO, ŠONKA... P155 HOSTILA JIŽNÍ MORAVA Kdybych měl letošní ročník P155 popsat jen pár slovy, tak bych řekl, že to byl zážitek, setkání s kolegy a výměna zkušeností. Organizátoři pro týmy připravili deset úloh a bylo vidět, že si dali opravdu záležet. Osobně mě nejvíc překvapila úloha pojmenovaná Euklea, při které jsem byl v naší posádce v roli pozorovatele. V tříčlenných posádkách se tato role při každé úloze střídá a pozorovatel pak dává kolegům zpětnou vazbu – postřehy, kterých si při řešení úkolu všiml, nebo co podle něho mohli udělat jinak. Je to fajn, protože podle mě členové výjezdové skupiny vnímají toto lépe od vlastního parťáka než třeba od rozhodčího, který by nad nimi stál s deskami jak při soutěži. Ale zpět k úloze Euklea, která byla pro všechny zúčastněné velmi záživná. Takový běžný výjezd… V tísňové výzvě stálo, že máme zásah u dívky, která zkolabovala při běžeckém závodě a pociťuje bolesti na hrudi. Člověk by si řekl, že je to celkem rutinní zásah, kdy se natočí EKG, abychom vyloučili kardiální příčinu, a provedeme další standardní úkony v poskytování PNP. Jenomže když jsme přijeli na místo, tak za Martinem a Janinou ze zdravotnického stanu vyběhla lékařka (mimo jiné oční specialistka), která zajišťovala zdravotnický dozor, s tím, že tam má nově řadu dalších pacientů, kteří zkolabovali při závodu a je jim špatně. Pacientů bylo 19 s různou škálou stavů, od minerálních rozvratů po křečové stavy, dehydratace a kardiální komplikace. Z běžného výjezdu byla najednou mimořádná událost s hromadným postižením osob a moji parťáci byli na místě v roli první posádky. Původní plány vzaly za své a všechno bylo jinak. Janča s Martinem museli podat situační zprávu operačnímu středisku, povolat další posádky a zahájit primární třídění…Takových 25 minut měli vážně plné ruce práce. Chvílemi mi jich bylo opravdu líto vzhledem k náročnosti úlohy, ale poprali se s tím správně po pražácku a dali do toho srdíčko :) Pozorovatel se u každé úlohy v posádce vybíral náhodně, ale organizátor a garant Eukley Vláďa Husárek, bývalý inspektor brněnské záchranky, mi pak s úsměvem říkal, že záměrně vybral u této úlohy jako pozorovatele mě, aby si hromadko „užila“ posádka, a ne inspektor. A to jsme byli s Martinem a Janou domluvení, že když bude nějaká mimořádná událost, tak ji budu řešit já. Mimochodem jsem z Prahy vezl i naše barevné vesty všech vedoucích rolí, které jsem natěšeně plánoval případně rozdat zasahujícím, na to ale bohužel nedošlo. I když to ale byla pro kolegy situace, kterou v reálu ještě nezažili, tak to zvládli a za mě mají velký respekt. Podařilo se i to, že obsah této úlohy nikam „neutekl“, takže stejné překvapení čekalo i na dalších 14 posádek. Když prý organizátoři kladli výjezdovým skupinám na srdce, ať si informace o úloze nechají pro sebe, tak několikrát slyšeli, že nemusejí mít obavy, protože všichni škodolibě chtěli, aby se v tom „vykoupali“ i ostatní. Výlet v „plné polní“ Další úlohou, na kterou si budu ještě dlouho pamatovat, byl Netopýr (mimochodem s těmi názvy si kolegové vážně vyhráli) – resuscitace dospělého v jeskyni. Když nechám stranou netradiční prostředí, tak budu vzpomínat hlavně na to, jak „pěkně“ jsme se prošli. Když jsme vystoupili na parkovišti u jeskyně ze sanitky, tak nám řekli, ať si s sebou vezmeme veškeré vybavení, u kterého předpokládáme, že bychom ho mohli použít. Naložili jsme na sebe všechno, včetně monitoru nebo odsávačky. K pacientovi to bylo asi kilometr a půl. Už to byla docela fuška. Když jsme se pak po splnění úkolu ohlásili dispečinku, tak nás rovnou poslali na další úlohu – resuscitaci dítěte nedaleko Macochy. Pěšky. Často po schodech nahoru dolů. Říkal jsem si, jak pak na místě garanta úlohy a jeho asistenta pošlu do háje, ale nakonec jsem jim ještě poděkoval za hezky vymyšlenou úlohu. Celkem jsme i s vybavením nachodili šest kilometrů. Myslím, že všechny úlohy v sobě měly edukativní prvek, který se hodí i pro běžný provoz. Takovou specialitou pak byla úloha Čepro, která byla vážně super. Šlo o ošetření pacienta, asi 70letého pána, kdy ve výzvě stálo, že si pacient stěžuje na bolesti na hrudi, slabost a motání hlavy. „To mi dali v nemocnici…“ Začali jsme pána vyšetřovat a najednou si všimli, že má u pasu malou brašnu. Vůbec jsme netušili, co to je, a když jsme se pacienta ptali, tak říkal, že vůbec neví, že mu „to“ dali v nemocnici… Když jsme se podívali do brašny, tak jsme před sebou měli přístroj s displejem, který ukazoval hodnoty přečerpaných litrů nebo počet otáček za minutu. V přihrádce byl kontakt na kardiologické centrum do Brna. Po nálezu kontaktu byla možnost zatelefonovat, kde sdělili skutečnost, že se jedná o přístroj na srdeční podporu. Nebylo to jen „jako“, pán byl skutečný pacient a opravdu měl srdeční „pumpu“ implantovanou! Za mě další bod pro organizátory a obdiv pro figuranta – za jeho trpělivost, kterou měl u všech zasahujících posádek. Bylo zajímavé, že při poslechu fonendoskopem nebyl slyšet tlukot srdce, ale spíš bzučení srdeční pumpy. Stejně tak puls byl nehmatný, pumpa přečerpává krev kontinuálně. Osobně jsem se s takovým případem ještě v provozu nesetkal. Ale můžeme očekávat, že i v Česku bude lidí s podobnou srdeční podporou přibývat. Jde například o pacienty, kteří nesplňují podmínky pro transplantaci srdce vzhledem k vysokému věku nebo čekají na vhodného dárce, a místo orgánu dostanou mechanickou podporu. Zatím se podobná zařízení implantují v Česku pouze v pražském IKEMu nebo v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně. Což jsou v podstatě také jediná dvě místa, kam lze takové pacienty transportovat k poskytnutí adekvátní péče týkající se srdeční podpory. Bylo fajn si podobný zásah vyzkoušet, myslím, že obzvlášť v Praze, kterou navštěvuje hodně turistů ze zahraničí, kde je tato metoda přeci jen o něco rozšířenější, bychom měli myslet na to, že se můžeme potkat i s takovými pacienty. Po vyšetření pacienta a ukončení úlohy byla na místě přímo i lékařka, která tato zařízení lidem implantuje a řekla nám o nich více, včetně základního návodu, jak s nimi zacházet, měnit baterie a toho, co je třeba hlídat. Cvičíme, nesoutěžíme V tom mi přijde P155 jako skvělá věc – že si vyzkoušíte i věci, ke kterým se v provozu běžně nedostanete, ale je dobré na ně být připravený. Velkou výhodou stopadesátpětky je i to, že je to metodické cvičení, a ne soutěž. Nestojí nad vámi rozhodčí, který by v checklistu odškrtával provedené úkony nebo někdo, kdo by vám dal „kartáč“. Místo toho vedle vás stojí garant, který má čistý papír a zapisuje si tam svoje poznatky, aby vám dokázal předat po konci úlohy co nejlepší zpětnou vazbu. Skvěle to zafungovalo třeba při úloze Šonka, což byl zásah na letišti, kde došlo ke srážce dvou ultralehkých letadel a zranění pilotů. Díky následné diskuzi s garantem úlohy jsme vlastně sami přišli na to, co jsme mohli udělat jinak a ještě lépe. Přesně o tom by podle mě měla zpětná vazba být. Musím říct, že to byly dva fyzicky náročné dny, ale je fajn vidět se s kolegy z ostatních záchranek, vzájemně si prolézt sanitky, podělit se o zážitky a normálně se spolu pobavit. A navíc, prostředí bylo vážně hezké, do Macochy nebo na panoramata Blanska a jižní Moravy se člověk nepodívá každý den. Už jsem to psal, ale celkové atmosféře hodně pomáhá, že jsme mezi sebou nepřijeli soutěžit, ale spíš se něco dozvědět. Osobně jsem měl obavu, aby se z P155 nestala soutěž, ale mám radost, že se stále nese v duchu přátelského metodického cvičení. Zkuste si to taky Dovedl bych si představit, že u některých úloh mohla být zpětná vazba od garantů ještě o něco propracovanější, ale organizátoři celkově zvládli pořádání na jedničku. A to také v případě nestandardních událostí, kdy se nám například vybila autobaterie a po nahlášení závady na dispečink P155 u nás byli za dvacet minut jihomoravští garážmistři a pomocí startovacích kabelů nás vrátili zpět do provozu. Byli připraveni řešit technické závady vozidel nebo měnit i píchlá kola, údajně měli k dispozici všechny možné sady. Toto bylo vážně super. Myslím ale, že organizátoři po skončení cvičení byli stejně unavení jako tehdy my, když jsme P155 připravovali v Praze. Ale byla to únava z dobře odvedené práce, po které zůstával úsměv na tváři, který jen dokazoval, že se jim podařilo uspořádat setkání lidí, kteří chtějí posouvat svoje záchranářské znalosti a zkušenosti ku prospěchu pacientů dále. Kdyby se mě tedy někdo zeptal, jestli bych mu účast na P155 v příštím roce doporučil, tak moje odpověď je, že určitě ano. Je to skvělá příležitost, jak si osvěžit odborné znalosti a potkat se s kolegy a vyměnit si své zkušenosti. Naposledy zopakuji, že to není soutěž, nebo dokonce zkouška, ale cvičení, kde si v pohodové atmosféře krásných lokalit vyzkoušíte řadu věcí a dostanete užitečnou zpětnou vazbu.