U pražské záchranky pracuje na stálo od roku 2004, ale už od roku 2002 zde začal sloužit jako brigádník. Prošel téměř všemi možnými pozicemi v provozu. Poslední dva roky je Zdeněk Křivánek náměstkem sekce nelékařských zdravotnických pracovníků. „Mám za sebou asi dva nejnáročnější měsíce na záchrance,“ říká, když se potkáváme kvůli rozhovoru v jeho kanceláři na Korunní. Naráží hlavně na komplikace, které provázejí nové sanitní vozy. Snaží se prý ale na věcech hledat to pozitivní a uplynulé týdny mu otevřely oči. „Cítím, že mezi sebou máme velké rezervy v komunikaci a začínám je řešit,“ říká. text JAN HORKÝ foto Redakce Mgr. Zdeněk Křivánek, Dis. ZDENĚK KŘIVÁNEK: MUSÍME SPOLU VÍCE MLUVIT Vidíme se krátce po cvičení Anděl 2019, jaký na tobě zanechalo dojem? Opravdu velký a podepsal bych se pod poděkování, které rozesílal náměstek Honza Doubrava. Díky patří jak samotným účastníkům cvičení, jeho organizátorům, tak i těm, kteří „drželi“ v terénu i na dispečinku běžný provoz záchranky. Je vidět, že s každým cvičením se zlepšujeme, jsou patrné reálné posuny k lepšímu. Už dříve jsme si potvrdili, že naši lidé jsou vycvičeni velmi dobře, chápou principy a základ funguje. Nyní se tak můžeme zaměřovat na detaily, a to je vynikající. Na Andělu mi přišlo skvělé, že si naši zdravotníci poradili třeba i v situaci, kdy se připravený scénář částečně zhroutil a najednou se k nim nahrnuly desítky nevytříděných pacientů. Naši ale situaci zvládli, dokázali zaimprovizovat a během pár minut dostali vše zase pod kontrolu. Když jsem situaci sledoval spolu s dalšími představiteli složek IZS, vedením města a dalšími, kteří náš výkon také ocenili, cítil jsem bez nadsázky hrdost. V květnu jste do provozu rozeslali dotazník, který se týkal hlavně nových vozů. Jakou zpětnou vazbu jste dostali? Přišla nám stovka odpovědí a mám radost, jak byly vyplněné. Dotazníky jsme záměrně udělali zcela anonymní, aby nikdo neměl zábrany napsat nám upřímně svůj názor. Takže jsem byl docela zvědavý, co přijde :) Naprostá většina z odpovědí ale byla konstruktivních a já si neuvěřitelně vážím všech, kteří si dali tu práci i čas a napsali nám, co jim na nových vozech vyhovuje, a co je naopak trápí. To je za mě největší přínos dotazníků, že jsme dostali od kolegů upřímnou zpětnou vazbu. Mě a věřím, že i všechny kolegy z vedení mrzí, že se naše výjezdové skupiny musely v provozu potýkat a stále ještě potýkají s celou řadou problémů, které jim komplikují už tak náročnou práci. Je mi to líto, ale věřím, že se nám podaří naprostou většinu komplikací odstranit. Když budeme konkrétnější, tak co se v odpovědích objevilo? Musíme si otevřeně přiznat, že pozitiv bylo méně než negativ, a z toho samozřejmě radost nemám. Kolegové oceňují například samotné řízení nebo pohodlnou kabinu řidiče a sezení posádky. Co se týká negativ, tak se na nich kolegyně a kolegové z velké části shodují, a my se jimi budeme zabývat a řešit je. Nové sanitky jsme začali reklamovat hned s prvními závadami, které se u nich objevily. A zde vidím naši rezervu jako vedení, že jsme měli s kolegy v provozu o závadách a způsobech, jak je s dodavatelem řešíme, komunikovat dříve. Některé věci by pak možná tolik neeskalovaly. Chci všechny ujistit, že se situací intenzivně zabýváme a závady, i některé negativně vnímané ergonomické vlastnosti, se nám postupně daří odstraňovat. Například software v tabletech by už měl být stabilní a nemělo by se podle informací od dodavatele stávat, že se v případě, kdy software „spadne“, vypnou i VRZ. Jak to s reklamacemi a úpravami sanitek bude vypadat? Postup je takový, že nejprve necháme dodavatele standardní reklamační cestou odstranit veškeré závady, a pak se začneme věnovat úpravám ergonomie. Podnětů od kolegů máme z dotazníků celou řadu, nezavíráme před nimi oči a budeme se jimi zabývat, jen prosím o trpělivost. Není možné udělat vše hned a je třeba respektovat například reklamační lhůty. Kdybychom před skončením reklamačních záruk začali upravovat již nyní, záruku bychom logicky ztratili. Trvá to dlouho, komplikuje to život provozu, ale nemůžeme postupovat jinak. Je to nejrychleji, jak nám předpisy umožňují. Nejvíce lidí oznámkovalo práci s novými vozy za 3. Co na to říkáš? Radost z toho nemám, samozřejmě bych byl raději za lepší známku. Ale zároveň si uvědomuji, že na pomyslnou jedničku asi nikdy nedosáhneme. To je realita, což neznamená, že se o to nebudeme snažit. V provozu je nás okolo 350, každý vnímá jiná pozitiva a negativa a není možné, aby všechno stoprocentně vyhovovalo každému. Ani při specifikaci této zakázky nebyla mezi lidmi v komisi jasná shoda. Každopádně se budeme snažit, aby se tato známka zlepšila. O poznání hůř dopadlo ve známkování proškolení… To mě mrzí ještě víc. Bohužel proškolení se zkomplikovalo i vlivem toho, že se zpozdila celá dodávka vozů. Když jsme výrobce žádali o dodání návodů, dostávali jsme je se zpožděním. Z toho důvodu bylo komplikované zařadit vše potřebné i do e-learningu. Kdybychom chtěli všechny proškolit tradiční formou, jako jsou například inovační kurzy, tak nám to bude trvat nejméně rok. Proto jsme zvolili vedle prezentace vozu v Nádražní také e-learning, který má samozřejmě svoje limity, ale rozhodně řadě kolegů ušetří čas a mohou si ho spustit ve chvíli, kdy se jim to hodí, případně se k němu opakovaně vracet. V dotaznících jsme se i ptali, nakolik jsou kolegové se vzděláváním formou e-learningu spokojení, a jsem rád, že pro výraznou většinu je to forma, kterou hodnotí kladně. Když se budou nové vozy výrazněji měnit, nebo vzejde od kolegů potřeba něco podrobněji proškolit, tak budeme uvažovat, jak to co nejlépe provést. Jak to bude s natahovacími zařízeními, která nefungují? To je pravda. Reklamujeme je u dodavatele. Do vozů jsme je nechali dát, i po dohodě s odborovými organizacemi, abychom kolegům a kolegyním ulevili, ale bohužel jsou poruchová. Je nyní na dodavateli, aby zjednal nápravu… Řešíme aktuálně také ovládání klimatizace a topení, tento systém také nefunguje optimálně. Za sebe mohu říct, že budu tlačit na to, abychom reflektovali co nejvíce proveditelných požadavků z provozu, aby sanitky dobře sloužily. Záchranka nejsou jen sanitky, ale hlavně lidi. Co v provozu aktuálně řešíte? Máme vysoký počet dlouhodobých pracovních neschopností. To v kombinaci s letními dovolenými vytváří skutečně velký nápor na kolegy v provozu, včetně pracoviště PVS, kde dělají skoro nemožné, aby služby obsazovali. Chceme, aby si všichni svoji naplánovanou, a hlavně zaslouženou dovolenou mohli v klidu užít. Rušení dovolených tak považuju za extrémní krok, který zatím vůbec neplánujeme. Museli jsme ale přistoupit k tomu, že v některých dnech škrtneme z provozu několik vozů. Samozřejmě si uvědomuji, že už tak jsou posádky hodně vytížené. Zároveň ale navyšujeme na letní měsíce spolupráci se soukromými poskytovateli PPNP, kterým některé výzvy předáváme. To zátěž vykompenzuje a přímý dopad na provoz by to mělo snižovat. Už několikrát se stalo, že se naše sanitky a posádky staly terčem útoku kolemjdoucího muže. S největší pravděpodobností šlo ve všech případech o totožnou osobu. Do sanitek například několikrát udeřil, až jedné urazil zrcátko, kolegy pak verbálně napadal. Díky vaší pohotové reakci jsme získali jak fotografii muže, tak i číslo domu, do kterého zašel. Napadat naše posádky a ničit nám vybavení beztrestně nikdo nebude, ve spolupráci s právním oddělením proto podala pražská záchranka trestní oznámení a všechny potřebné materiály předala policii. Děkujeme posádkám, které s pořízením informací pomohly. Díky za pomoc Jako brigádník pracoval na pražské záchrance prvně v roce 2002, nastálo pak od roku 2004. Poslední dva roky zastává pozici náměstka ředitele Sekce nelékařských zdravotnických pracovníků. Absolvoval mimo jiné certifikované kurzy Operační řízení přednemocniční péče, Ošetření polytraumatizovaného pacienta, ALS, Kurz horské medicíny aj. Je členem Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP a České resuscitační rady. Narodil se v roce 1981, vyrůstal v Jeseníku, kde také absolvoval gymnázium. Následně vystudoval obor diplomovaná všeobecná sestra se specializací ARIP a také bezpečnostní management ve veřejné správě na Policejní akademii ČR. Rád tráví volný čas na horách a věnuje se sportu. Mezi jeho záliby patří cestování a také pravidelně běhá, byl například jedním z našich účastníků ve štafetovém běhu Vltava Run. Daří se obsazovat volná místa novými zaměstnanci? Věnujeme tomu maximální úsilí. V letošním roce máme schválených 29 nových systematizovaných míst a těší mě, že se pozice daří obsazovat. Pomohlo nám k tomu třeba i úspěšné náborové video, které jen na Facebooku vidělo téměř půl milionu lidí. Už mnohokrát jsem slyšel od kolegů větu typu: „Hele, vy neustále nabíráte nové lidi, ale v provozu to není vidět.“ Rozumím tomu. Když jsem před dvěma lety nastoupil, tak sekce NLPZ byla personálně velmi poddimenzovaná. I když se nám poslední dva roky daří přijímat nové kolegy, tak stále jen vyrovnáváme dřívější deficit a noví kolegové se víceméně „rozpustili“ v provozu, aniž bychom mohli výrazněji zvýšit počet výjezdových skupin. Do takového stavu se dostáváme teprve nyní. Zvýší se tedy počet výjezdových skupin? Věřím, že už v příštím roce se tak stane. Ze statistik vidíme, že nám, na rozdíl od nočních směn, stále roste zátěž na denních směnách. Od začátku roku jsme proto skutečně exponované dny, typicky třeba pondělí, ale i další denní směny v pracovních dnech, posílili dvěma vozy. Jak to půjde, začneme výjezdové skupiny přidávat. Je to pro nás opravdu priorita. A chápu, že lidem připadá, že to trvá dlouhou, ale znovu – jdeme nejrychleji, jak to jde. Vzhledem k nové legislativě, kdy musejí absolventi povinně trávit rok ve zdravotnických zařízeních, je letošek v tomto ohledu mimořádný, na pracovním trhu je nedostatek lidí. Nechceme ale slevovat z našich nároků, takže výběrovým řízením u nás rozhodně neprojde každý uchazeč. Laťku držíme vysoko, chceme tady kvalitní lidi, kterými si budeme jistí. Když k nám přichází někdo odjinud, tak má zpravidla u původního zaměstnavatele ještě dva měsíce výpovědní lhůtu, pak musí absolvovat adaptační proces… Než ho dostaneme reálně do provozu, tak to může trvat třeba i půl roku. S velkou zátěží mohou souviset i některá nedorozumění mezi dispečinkem a posádkami, o kterých se člověk někdy doslechne. Co s tím? Mezi dispečinkem a provozem byla dlouhá léta bariéra. Daří se nám ji bourat, ale stále je tady podle mě hodně lidí, kteří úplně nevědí, jak to v provozu nebo na dispečinku funguje. Každého bych chtěl opravdu upřímně pozvat, ať využije možnost placených stáží a jde si práci „těch druhých“ vyzkoušet. Rozptýlili bychom tak snadno některé fámy, které tady kolují, třeba ohledně toho, kdo má co nařízeného atd. Že například dispečerka nemusí nabrat každou výzvu, nebo že když posádka dlouhou předává pacienta, tak to neznamená, že se někde „zašívá“… Řídím se tím, že „ukázaná platí“. Chápu, že některá nedorozumění pramení z velké zátěže obou stran, ale tyto konflikty mě neuvěřitelně mrzí. Střílíme si vlastní góly. Jsme na jedné lodi, musíme mezi sebou hrany obrušovat, a ne se navzájem „prudit“. Všechny sekce jsou pro chod záchranky bezesporu důležité, v sekci NLZP je nás ale nejvíce – 350. Nebudu přehánět, když řeknu, že tvoříme DNA záchranné služby. Samostatně řešíme 90 procent činností v terénu a je potřeba, aby kolegové měli všechno, co pro práci potřebují. A k tomu patří vedle kvalitního vybavení, zázemí nebo času pro odpočinek i dostatek informací. Přes rok platí směrnice o možném oddechu po náročných zásazích. Jaké jsou zkušenosti s jejím využíváním? Směrnice funguje a ukazuje nám, že jsme se rozhodli jít správným směrem. Máme jasně definované zátěžové situace, po kterých je možné o oddech požádat, i to, na jak dlouho. Posádky mohou o volno samy zažádat, nebo jim ho aktivně nabízíme, když dispečink upozorní koordinátorku psychosociální intervenční služby Helenu Brýdlovou, že kolegové prošli potenciálně stresovou a vysoce zátěžovou situací. O tuto možnost už naše posádky zažádaly několikrát a vždy jsme jim vyšli vstříc. Chci vyzdvihnout, že k této možnosti všichni přistupují mimořádně zodpovědně a kolegiálně. Nezaznamenali jsme jediný případ, kdy by chtěl někdo směrnici zneužít. Za to mají kolegové nejen můj velký dík a respekt. V dotaznících nebo i na inovačních kurzech od některých kolegů také zazněly obavy, že si nemyslí, že se za ně záchranka postaví například v případech stížností. Co bys jim vzkázal? Chápu, že každá stížnost, ale třeba i zápis v hlášení ZOS či inspektora, jsou pro posádky nepříjemné, stresující a může jim připadat zdlouhavé, že se od doby, co se k události vyjádřily, nic neděje. Ale musíme postupovat podle jasně nastavených procesů, dodržet stanovené lhůty a rychleji to často opravdu nejde. To, že se někdo v hlášení objeví, samozřejmě neznamená automaticky postih, ale to, že někdo zaznamenal nestandardní situaci, kterou musíme vyhodnotit, abychom ideálně předešli jejímu opakování. Vždy pak posádky informujeme, k čemu jsme došli. Každý, komu připadá, že to celé trvá příliš dlouho, se může ozvat, aby se informoval, v jakém stadiu postup je. Co se týká stížností, tak jsem přesvědčený, že řadě z nich můžou naše posádky předejít samy. Často jde jen o to, že si pacient nebo jeho blízcí stěžují například na nevybíravou poznámku. Chápu, jak je ta práce náročná, že někdy bývá domluva na místě prakticky nemožná a někomu něco ujede, ale v tomhle směru chci kolegy moc poprosit, aby si to nechali až na chvíli, kdy budou o samotě. My se takovou stížností totiž musíme zabývat úplně stejně jako jakoukoliv jinou, a navíc to na nás nevrhá ani dobré světlo před zřizovatelem, kterému jsou některé stížnosti adresovány také. Teď jsi mi trochu utekl od otázky, jak je to tedy s tím postavením se za kolegy, například v případě soudních sporů? Za naše kolegy se samozřejmě postavíme vždy, když bude z dokumentace patrné, že na místě provedli vše tak, jak měli. Na to se můžou spolehnout. A proto třeba i tolik tlačíme na ztotožňování pacientů a pořizování dokumentace v případech výjezdů, které vypadají jako marné. Vyplněná dokumentace je především pojistkou pro naše posádky, že svou práci odvedly dobře, kdyby došlo na lámání chleba a museli jsme například k soudu. Rozumím, že ztotožňování pacientů je náročné, ale snad jsem ten důvod jasně vysvětlil. Měli jsme tady už i pár případů, kdy jsme opravdu bruslili na velmi tenkém ledu. Také vím, že kolegy z provozu hodně trápí množící se komplikace při předávání pacientů v některých nemocnicích. Samozřejmě vše monitorujeme a v případě problému se jej snažíme ihned řešit. Už jsme v tomto směru absolvovali několik jednání s vedením některých nemocnic a klinik, oslovili jsme i Ministerstvo zdravotnictví. Je to ale složité a změny jsou vidět zatím málo. Co plánuješ pro provoz v následujících týdnech a měsících? Za dva roky, co jsem náměstek, mám za sebou nejtěžší dva měsíce, co jsem zde absolvoval. Byla to skutečně hektické období a velká zátěž. Snažím se ale vzít si z toho to pozitivní, a hlavně ponaučení. Otevřelo mi to oči a vidím velké rezervy v komunikaci, a to napříč celou záchrankou, ať už seshora dolů, zdola nahoru, do stran... O problémech se musíme bavit včas. Informace se také často velmi komolí. Sám jsem překvapený, když pak slyším, v jaké podobě se některá sdělení a rozhodnutí vykládají v provozu, z čehož pak mohou vznikat i negativní reakce na původně pozitivní věc. Jak z toho ven? Cítím, že informace neproudí správně ani od zaměstnanců k vedení. Zpětná vazba je pro nás přitom neuvěřitelně důležitá. Bez toho nemůžeme dobře fungovat. Jsem otevřený jakékoliv konstruktivní zpětné vazbě. Řada kolegů to tak už dělá – zavoláme si, napíšeme, potkáme se osobně a já se jejich podněty zabývám a chci zabývat. A že to bude kritika? S tím počítám a nemám problém říct, že se třeba něco nepovedlo, že některé rozhodnutí nebylo správné a když je to možné, tak ho třeba i změnit. Dostávat zpětnou vazbu a umět ji přijmout je podle mě nejdůležitější úloha manažera. Věřím, že nejen dveře mojí kanceláře, ale i kanceláří ostatních kolegů z vedení, jsou v tomto ohledu otevřené. Skutečně se nám osvědčily dotazníky, které jsme rozeslali, takže v tomto směru chceme pokračovat. Už jsme například kontaktovali kolegy z provozu ohledně přípravy nové veřejné zakázky na další nové sanitní vozy RZP, do kterého chceme zapojit co nejvíce lidí z provozu. A to platí třeba i o přípravách metodických pokynů a tak dále. A s tím souvisí i to, že do provozu budu chodit víc i já. Budeš objíždět základny, nebo co přesně plánuješ dělat? Ne, půjdu klasicky na „erzetu“ jako nezařazený záchranář. V terénu se samozřejmě objevuji i teď, ale je to z mého pohledu málo, je potřeba, abych se dostal víc do běžného provozu. Začátek ve funkci byl pro mě opravdu hodně hektický a náročný, ale teď cítím, že už se to dá lépe skloubit. Logicky si nebudu moct vzít nějaký velký úvazek, ale je to potřeba, především právě kvůli komunikaci a setkávání se s kolegy. Budu si muset ale nejdřív udělat nějaký vlastní „miniadaptační proces“. Nemám obavu, že jsem zapomněl záchranářskou práci, ale přeci jen si budu chtít nejdřív některé procesy osvěžit. Práce v terénu je hodně komplexní, a tak to ani nepovažuju za ostudu. Pracovní den v provozu pro mě bude ale stejně užitečný jako týden práce v kanceláři. Chtěl bych, aby podobně fungovali i vedoucí záchranáři oblastí, a využijeme také více potenciál vedoucích výjezdových základen. Tato pozice funguje velmi dobře, jen je ještě musíme více využít pro šíření informací a jednání ohledně potřeb provozu a života na základnách. Na pozici náměstka jsi dva roky. Čekal jsi, co to bude za práci? Kdo si to nezkusil, tak netuší (směje se). Jako brigádník jsem na záchrance poprvé pracoval v roce 2002, nastálo jsem zde od roku 2004. Začínal jsem na převozech pacientů, pokračoval jako řidič a později jako záchranář. Myslím, že provoz jsem poznal docela podrobně. A vždycky jsem měl představy o tom, jak by mělo řízení probíhat a divil jsem se, proč se tak neděje. Některé věci mi připadaly na hlavu postavené. V tomto mám pochopení pro kolegy, kteří mají takové pocity třeba teď. Ale administrativy je opravdu hrozně moc a jsme svázaní i pravidly pro řízení příspěvkové organizace, finančními i procesními. Takže některé změny zkrátka nejdou provést tak rychle, jak bychom chtěli. Ale daří se to a v tomto ohledu jsem optimista. Změny, které jsme nastartovali, začínají být vidět.