NEŘÍKAL O PAUZY SI NIKDO P etra Geloňová vede jednu z part našich dispečerek a dispečerů. U záchranky pracuje už 11 let. Zrovna na její tým vyšly první denní služby v březnu, kdy se naplno spustil příval volání na linku 155 v souvislosti s koronavirem. Dispečink „zvonil“ několik dnů a většina dispečerů si udělala osobní rekordy v počtu přijatých volání. text JAN HORKÝ foto JANA POŠTOVÁ Pamatuješ si za dobu, co jsi u záchranky, něco podobného, jako se dělo začátkem března? Co se týká objemu práce, tak si nic tak intenzivního nepamatuji. Určitě jsme všichni i dříve zažili náročné služby, kdy nás na dispečinku bylo méně nebo jsme řešili hodně prací najednou, ale podobný stav jsem skutečně nezažila. Myslím, že málokdo si to dovede představit. Ale je mi jasné, že ani kolegové na autech se „nenudili“. V jaké situaci vás tento nárůst volání zastihl? Měla jsem čtyři denní směny zrovna v době, kdy jsme zaznamenali nejvyšší nárůst volání. Pokyny se teprve dávaly „do kupy“, nikdo přesně nevěděl, jak postupovat, rychle se měnily metodiky. Dostávali jsme je ale z první ruky, což bylo výborné. Když jsme to porovnali se ZOS z některých jiných záchranek, tak tam často žádné pokyny minimálně na začátku nedostali. Chtěla bych proto vyzdvihnout všechny, kteří se v přípravě podkladů pro nás angažovali a byli tu s námi prakticky nonstop ve dne v noci. Museli jste výrazně upravit systém, jak pracujete? Neřekla bych, že jsme museli na naší práci něco výrazněji měnit, ale bylo třeba obsadit všechna pracoviště, sedm lidí na směnu nestačilo. Obzvlášť v prvních dvou týdnech. Skutečně jsme seděli všichni na místě 12 hodin v kuse a jen si občas odběhli na toaletu. Nejeli jsme na sto, ale na 180 procent. Tři týdny jsme pracovali bez pauz, o které si ani nikdo neříkal. Chodila jsem domů tak unavená, že jsem ani nepomyslela na to, že bych si dala třeba skleničku vína. Jak se změnilo složení hovorů, které přijímáte? Typické v prvních dnech bylo, že lidé volali na linku 112, ale jakmile tam kolegové slyšeli příznaky jako teplota nebo kašel, tak přepojovali volající na nás. V životě jsem nezažila tolik volání ze stodvanáctky jako v těchto dnech. Udělala jsem si osobních rekord a během jednoho pátku jsem za směnu nabrala 140 prací – mix různých volání. Myslím, že rekordní čísla budou mít i ostatní. Úplně ze začátku byl poměr mezi „klasickými“ volajícími a volajícími kvůli koronaviru vyrovnaný, ale jakmile se o viru začalo více mluvit v médiích, tak počet těchto volání naprosto převážil ostatní. Klasických volání na linku 155 v předchozích měsících znatelně ubylo, chroničtí pacienti volali o poznání méně. Začalo se to pak vracet k normálu? Počty klasických volání začaly pozvolna stoupat. Vzhledem k omezení pohybu a uzavření restaurací a barů ale například výrazně ubylo lidí s poruchami vědomí kvůli opilosti nebo zraněných pacientů po potyčkách. Obzvlášť noční byly v předchozích měsících výrazně klidnější než standardně. Jak jste se poprali s administrativou, která musela být s evidencí volajících kvůli covid-19 spojená? Jako vedoucí party jsem si to „vzala na triko“ a sedla si na pracoviště číslo jedna, kde se to celé organizuje a dělá se administrativa. Byla jsem ráda, že nebyla práce s leteckou a nemusela jsem zapojovat do prací mimo, jako je avizování pacientů, to muselo jít stranou a dělali to ostatní. Já jsem dělala jen administrativu, administrativu a administrativu. A tu já příliš ráda nemám, takže to pro mě bylo neskutečné. Celé dny jsem přepisovala z formulářů, které jsme si sami vymysleli, do tabletu a počítače údaje o odběrech a volajících. Každé volání bylo potřeba zaznamenat a zaevidovat, kdyby byl skutečně covid-19 pozitivní. Časem se tento proces podařil naštěstí z větší části elektronizovat. Nic nám neuteklo a myslím, že díky mojí úžasné partě jsme to zvládli. Asi jste toho také hodně navolali s hygieniky a dalšími místy, kde jste stav pacientů konzultovali, je to tak? Po uplynulých měsících bychom mohli asi všichni začít studovat epidemiologii, absolvovali jsme tisíce konzultací s hygienou i s lékaři, kteří na ZOS sloužili. Vyslechli jsme toho opravdu spoustu. Tak 90 procent práce byly skutečně konzultace ohledně stavu volajících s hygienou a následně vyhodnocení jejich stavu, opět společně s hygienou. Za jedním odvezeným pacientem mohlo být třeba dalších pět i víc hovorů s hygienou nebo infekčními odděleními nemocnic. I pokyny, které jsme měli, byly připravené podle aktuálních poznatků hygieniků. Zezačátku se často měnily, přišla jsem do práce a na stole měla novou verzi a druhý den znovu. Ale jsme učenliví a bylo nám jasné, že spousta lidí pracuje na tom, abychom měli v rukou dobré podklady, tak jsme jim věřili. Nemít tyto postupy, tak to nedopadne, jak to dopadlo. Co pro tebe bylo nejnáročnější? Vydržím hodně, ale byly chvíle, kdy skutečně mluvil s volajícími celý dispečink a věděla jsem, že další hovory nebude mít kdo zvednout. Představa, že by byl na lince „schovaný“ někdo, kdo by potřeboval akutní pomoc, mi byla hodně nepříjemná. Ale nedošlo snad k ničemu, co by nám takto uteklo. Máš nějakou „veselou historku z natáčení“? Určitě padly nějaké hlášky, které se objeví na našem seznamu, který si na dispečinku píšeme. Vtipné byly i hovory s hygienou, dámy na této lince jsou úžasné a často nás ve vypjatých chvílích podržely. „Vyřiďte volajícímu, že jestli by se měl něčeho bát, tak hlavně vlastní hysterie, paniky a mediální masáže,“ vzkazovaly například. Nejeli jsme na 100, ale na 180 %.