V šední den, středa 17. února 1982 byl jako každý jiný v té době. V odpoledních hodinách byl vždycky zvýšený nápor na dopravu, zejména MHD, neboť tehdy ještě platil zákon o pracovní povinnosti a městem se draly davy lidí ubírajících se z práce. Přeplněné tramvaje i autobusy nebyly nic neobvyklého. text SVATOPLUK HAUGWITZ foto ARCHIV HZS PRAHA 40 LET OD NEJVĚTŠÍ TRAMVAJOVÉ NEHODY Tragédie na Špejcharu MÍSTO NEŠTĚSTÍ Praha 6, třída Obránců Míru u tramvajové smyčky Špejchar DATUM A ČAS 17. 2. 1982, 16:47 hodin TECHNICKÉ PARAMETRY Linka č. 26, vůz tovární značky T1, evidenční číslo 5118 NÁSLEDKY 7 mrtvých ve věku 6 až 51 let, 12 těžce zraněných, 43 lehce zraněných MOTTO V životě lidském existují chvíle, kdy o životě či smrti rozhodují mnohdy okamžiky, centimetry, vteřiny nebo povětrnosti a podobně. Někdy se okolnosti zdají být jako zásah vyšší moci. V tomto příběhu to byl zcela jistě jeden interval obyčejného křižovatkového semaforu, respektive ještě lépe, jedna jeho polovina. To jsem si uvědomil až ten den večer a upřímně se přiznám, že mi z toho dobře nebylo. O to horší byla situace na tramvajové zastávce „Letenské náměstí“ směrem na Hradčanskou, někdy okolo 16:40, kde zdvojená souprava T3, linky č. 31 vysadila všechny cestující z důvodů jakési poruchy a odjela prázdná směrem ke Špejcharu, kde se ji na tramvajové smyčce dispečeři Dopravního podniku rozhodli odstavit. Na zastávce zůstalo velké množství cestujících, čekajících na další spoj. První následující tramvají, která přijela, byl malý sólo vůz T1 linky 26, evidenční číslo 5118. Nástup davu do vozu se proměnil v malou bitvu, každý chtěl jet. Vypjatou atmosférou byl samozřejmě znervózněn i řidič, který byl již předtím údajně ve zpoždění. Jeho kabina nebyla oddělena od cestujících, jako je tomu dnes, a lidé se tlačili až na něj. Zavřít dveře se mu podařilo až na několikátý pokus. Vůz 5118 vyrazil na cestu přes Letenskou pláň. Pracoval jsem tehdy ještě stále jako řidič autobusu MHD a ten den mi byla přidělena odpolední směna na lince 174 pořadí první s vozem číslo 6417. Trať této linky byla tehdy z Hradčanské (respektive obratiště Špejchar) do Motola k autoservisu, což je dnes pod Motolskou nemocnicí u Plzeňské ulice. Linka autoservis pouze objela (bez jakékoliv konečné) a vracela se zpět přes Vypich opět na Hradčanskou. Jedno toto „kolo“ mohlo trvat tak půl hodiny. Pro další události je toto poměrně důležitý údaj. Jezdil jsem Hradčanskou v té době dost často a vzpomínám si, že dopravní nehody u smyčky Špejchar byly tenkrát vcelku na denním pořádku. V drtivé většině to bylo kvůli odbočování tramvají vpravo do obratiště, samozřejmě těch, které na Hradčanské končily a do smyčky se jeli otočit. Jak víte, tramvaj při odbočení má přednost a mnoho řidičů aut si toho prostě nevšimlo, asi proto, že před sebou měli prázdnou Letenskou pláň a už se na ní viděli. Asi tři měsíce před tím došlo však na této křižovatce k srážce dvou tramvajových souprav, tuším, že linky č. 18 a tehdy tam právě jezdil můj parťák, se kterým jsem se vždy na autobuse střídal. Druhý den mi o tom vyprávěl a já mu záviděl, že měl „kliku“, že u toho byl. Jenže, závidět se nemá. Autobusová konečná byla tehdy na Špejchaře (a stále je) hned za tramvajovou smyčkou, jaksi zezadu a od kolejí ji odděluje velká zděná čekárna s toaletami pro řidiče. Za čekárnou schovaní jsme odstavovali svoje autobusy, ovšem vždy tak na pět až sedm minut. Jednou za směnu byl čas na konečné tak zhruba do 25 minut a říkalo se tomu svačina. Dopravní podnik tehdy v nějakém zrovna příznivém rozpoložení vyřadil několik starších autobusů a udělal z nich jakési pojízdné kantýny, prostě teplý bufet. Většinou se práce v nich ujal nějaký starší řidič s manželkou. Tyto vozy pak zajížděly na konečné v době svačin, což bylo pro nás řidiče velké plus, konečně jsme měli teplé jídlo. Jeden bufet zajížděl tedy pravidelně i do Špejcharské konečné a stravovali se tam společně tramvajáci s autobusáky. Po delší době se již všichni mezi sebou znali. Jednou ze známých osobností tam byl i tramvaják ze Střešovické vozovny (dnes Muzeum MHD), nějaký Mirek, velký a neobyčejně veselý a vtipný chlapík, jenž vzezřením (alespoň mně) připomínal herce Josefa Beka. Jeho příjmení si dodnes pamatuji, ale protože se ve všech pozdějších zprávách o tramvajové tragédii uvádí jako řidič osudné tramvaje pouze Mirek D., zachovám si ho pro sebe. V onu osudnou středu jsem někdy kolem 16:42 přijel na konečnou stanici Hradčanská směrem od Břevnova a vysadil všechny cestující. Potom jsem v klidu pokračoval na smyčku na Špejcharu, jenže na Hradčanské křižovatce mě zastavil semafor – červená. Po asi dvou minutách jsem dojel ke smyčce a pomalu jsem odbočil doprava ke konečné a odstavil autobus za čekárnu. Tam už stál vůz linky 216 a protože jsem si od jejího řidiče Janečka před tím půjčil tužku, hnal jsem se k němu, aby mi neujel, ani jsem nezhasl motor. Tužku jsem mu vrátil a prohodili jsme opravdu jen pár slov. Vzápětí za námi přijel další autobus a zastavil za mnou. Jeho řidičem byl muž již před důchodem, dílenský mistr z našich garáží, který si ježděním jen přivydělával. Samozřejmě jsme ho znali – měl pověst bručouna a nikdy na konečné se s námi nebavil. Tentokrát sotva zabrzdil autobus vylezl a hnal se k nám. Stačil jsem říct Janečkovi: „Hele, Hocek se jde bavit?“ A pak události nabraly rychlý spád. „Kluci, viděli jste to, tady leží tramvaj?“ Absolutně jsme nechápali, co to mluví. „Co to říkáš, vždyť jsem teď přijel. Kde co leží?“ odpovídal jsem. Ale pan Hocek se nedal a táhl nás dozadu, stále jsme byli za čekárnou. V hlavě jsme si to nedokázali srovnat, teď jsem přijel a nic tam nebylo. Když jsme došli za čekárnu, spatřili jsme nehodu, dnes by se řeklo „online“. U vjezdu do smyčky ležela tramvaj na pravém boku a všude okolo ní dosedal velký oblak prachu. A ticho, ani hlásek. Jsou to vteřiny, ale člověk si to pamatuje celý život. Vykročili jsme k nehodě, s tím, že pomůžeme. Šli jsme ale velmi váhavě. V hlavě jsme měli absolutní zmatek a otázky. Jak je to možné, že leží na pravém boku. Kdyby se točila doprava do smyčky, musela by ležet na levém. Dokonce nás napadlo, že zde asi něco filmaři. Ale jak to že tu dvě minuty před tím nic nebylo? Po pár metrech jsme se přiblížili a viděli první oběť. Zpod vozu pod kabinou řidiče koukaly nohy v kalhotách, jejichž barva připomínala uniformu DP. Došlo nám, že to je asi řidič, který vypadl… Okolo vozu obcházeli dva dospívající kluci v zimních bundách a vypadali zmateně. A okolo porouchané tramvaje, která byla odstavena ve smyčce hned zkraje, chodili dispečeři DP, kteří tam měli i pohotovostí auto a působili zrovna tak – zmateně. V té chvíli jsme nevěděli víc. Když jsme došli asi na dvanáct metrů, zaslechli jsme houkání sirén. Podívali jsme se směrem k Letné. Prostředkem Letenské pláně se doslova řítily tři sanitky 1203 vedle sebe, jako na přehlídce, za nimi oblaka prachu a bylo to jako v nějakém filmu. Žádný rejža by to lépe nevymyslel. V takové chvíli vás houkání zamrazí v zádech, ať jste hrdina nebo ne. Stejně to asi cítil i kolega Hocek, a protože byl o generaci starší, zavelel : „Stop kluci, hele už jedou, nebudeme se jim do toho plést.“ Stále ještě nechápající a vykulení jsme ho poslechli a vrátili se k autobusům. Potom převládla povinnost, měli jsme už podle jízdního řádu být asi dvě minuty pryč, a tak jsme nasedli do vozů a rozjeli se jako vždy zadem kolem Izraelského vyslanectví do svých nástupních stanic na Hradčanskou, kde již čekali davy lidí. Nemusím snad říkat, že ačkoliv jsme to často dost hnali, tentokrát jsem jel velmi opatrně. V hlavě jsem si stále domýšlel, co a jak se to vlastně stalo. Když jsem se po asi půl hodině vrátil na Hradčanskou a vysadil nic netušící cestující, zastavil mě dispečer se zlatou páskou na čepici (normální dispečeři měli pásky stříbrné, tohle byla „generalita“ DP) a povídá: „Hele, Dartagnane, já tě potřebuji. Sundej cedule 174 a budeš jezdit náhradní dopravu“. Poznal jsem v něm hlavního vedoucího z našich garáží a přezdívkou, kterou jsem v Dejvicích měl, mě nikdy předtím neoslovil, ani jsem nevěděl, že ji zná. Asi i to je střípek skládanky, který dokazuje mimořádnost situace. Musel jsem objet ležící tramvaj a za ní na pláni zřídili provizorní nástupní stanici pro Xka. Rozkaz zněl jezdit na Strossmayerovo náměstí, kde už jezdily tramvaje. Svízel ale nastala pro cestu zpátky. Jiný „zlatý“ dispečer, který asistoval u nástupu cestujících v tramvajové zastávce na „Štrosu“, mi udělil další rozkazy. Protože prý nechtějí z etických důvodů, abychom jezdili okolo místa neštěstí, máme to objet spodem, ulicí Korunovační a dále Pod Kaštany. To bylo rozumné. Méně rozumný už ale byl příkaz nikde nezastavovat a vyložit lidi až u Střešovické vozovny. Poprvé jsem ho poslechl a nepřejte si vědět, jak jsem to od cestujících schytal, když na kulaťáku či Prašném mostě chtěli ven. Tloukli do dveří a u vozovny se po mě hnali. Sjel jsem na Špejchar a vše se opakovalo. Bylo mi jasné, že k vozovně jet už nemůžu. Mezitím jsem potkal asi pět dalších dispečerů a každý mě instruoval jinak. Došlo mi, že si s ostatními pěti kluky (náhradní dopravu jezdilo šest autobusů) musíme poradit sami, ať to stojí, co to stojí. Nejsnadnější bylo zajíždět do výstupní stanice linky 131 u Dejvické sokolovny. Na Hradčanské už tramvaje jezdily od Chotkových sadů. Postupně jsme se domluvili, a tak jsme dále celé tři hodiny jezdili tam. Když potom Letnou zablokovaly vyprošťovací autojeřáby, vyjížděli jsme na ní ulicí U Vorlíků, přes tzv. třetí šraňky. Díky tomuto „kolotoči“ jsem mnohokrát objížděl nehodu a viděl tak postup záchranných prací. Musím říct, že záchranka fungovala dokonale a vystřídalo se tam velké množství sanitek, později hlavně převozových. Jak víte z údajů o nehodě, na místě bylo také velké množství chodících zraněných, pomačkaných a potlučených lidí, jak se na sebe ve voze vrstvili při převrácení. Uvádí se dále sedm zemřelých na místě. Já jsem však při objíždění místa napočítal jedenáct prostěradel, kterými se tehdy mrtví zakrývali. Samozřejmě ale nevím, co bylo pod nimi, mohli to být jen části těl. Jistě se nyní každý ptáte, proč jsme nedošli až k vozu a proč jsme tam nepomohli. Sám jsem si později kladl tuto otázku. Ale je to vcelku jednoduché. V té chvíli jsme nevěděli, že ve voze jsou lidé. Byli jsme přesvědčeni, že je prázdný a zajížděl do smyčky, jako spousta jiných. Navíc jsme vůbec netušili, že jel z opačné strany, tedy od Letné. Vůz totiž udělal „hodiny“, jako když jedete na sáňkách a otočil se o 180°. Jediné, co jsme viděli, byl údajný řidič a toho jsme považovali za evidentně mrtvého. Z našeho pohledu nebylo tedy dále co zachraňovat. Když jsem později zjistil pravý stav věcí, začalo mi postupně docházet, jaké jsem měl vlastně štěstí. Když jsem zatáčel do smyčky, musela být rozjetá tramvaj možná sto metrů přede mnou na pláni a řítila se ke mně. Pokud jde o časový sled, na další zelenou na semaforu, kde jsem na předešlé křižovatce stál, jel po mě hned kolega Hocek. A už ležící tramvaj objížděl v oblaku prachu, ten dosedal ještě při našem příchodu. Převracející se tramvaj zachytila ještě osobní auto, které patrně vyjelo do meziintervalu semaforu od Chotkovy silnice ale naštěstí mu jen pomuchlala levý bok, byla to zelená Dacie. Posádce se myslím nic nestalo. Několik lidí však při otočce z tramvaje vypadlo dveřmi, otevřenými odstředivou silou a ta se na ně vzápětí převrátila a ještě jela kus po boku. Ti lidé neměli šanci. Ať to tedy bylo, jak bylo, já, posádka auta i pan Hocek jsme měli vlastně velké štěstí, samozřejmě na rozdíl od lidí uvnitř tramvaje. A proč byla tehdy výhybka hozená vlevo, když měla být rovně? Interní předpisy DP v tomto případě uváděly, že pokud odbočuje tramvaj někde, kde není běžný provoz, tedy mimořádně, má posádka odbočující soupravy za povinnost za sebou výhybku zavřít. To se zde nestalo. Buď z nedbalosti, neznalosti, nebo to prostě nestihli. Ale byli tam dispečeři, měli na to dohlédnout. Posádka odstavené 31 tam nebyla sama. To již dnes nikdo nezjistí. Za hlavního a jediného viníka byl tehdy označen a odsouzen řidič, který je samozřejmě odpovědný za jízdu a jehož povinností je se o stavu výhybky vizuálně přesvědčit, a navíc jí projíždět dvacetikilometrovou rychlostí. To vyplývá též z interních předpisů DP. Pan Mirek do ní ovšem najel rychlostí cca dvojnásobnou, tedy čtyřicítkou. Pokud by byla nastavena rovně, patrně by se nic nestalo, zřejmě věděl, že to takto lze projet. Ve zprávách o nehodě se ovšem též uvádělo, že dle některých svědků, když na poslední chvíli viděl řidič nebezpečí, pokoušel se brzdit, ale vůz nebrzdil. Mezi dopraváky se později šuškalo, že dotyčný vůz 5118 měl už asi před 14 dny potíže s brzdami, které mu selhaly tehdy směrem snad do Podbaby a nebylo by to tedy poprvé. Pokud je na každém šprochu něco pravdy…? Výsledky největší tramvajové tragédie v novodobé historii jsou obecně známy. Proč se stala a zda k ní muselo dojít, jsou otázky, které si budeme klást stále. Pozůstalým se již nikdy nepodaří zahojit rány v srdci a my ostatní bychom se měli poučit. Když jsem později nastoupil k záchranné službě, viděl jsem lidské neštěstí ještě mnohokrát a pokaždé jsem si říkal, že je to snad už naposled. Ale víme všichni, jak to chodí… Já osobně bych k obětem tragédie přičetl ještě jednu oběť. Tou byl řidič, pan Mirek D. Jak jsem se později dozvěděl, přesto že zůstal naživu, událost mu zcela zničila jeho osobní život a nakonec i celý život. Pro milovníky konspiračních a spiritistických teorií, bych měl na závěr něco „na zub“. Přestože můj trvale přidělený autobus měl číslo 7100, den před, ale i den po tragédii, jsem měl mimořádně vůz s číslem 7118, který jsem nikdy předtím neřídil – a hlavně – ten den jsem vůbec na Hradčanské být neměl, měl jsem jezdit zcela jinou linku a na poslední chvíli mi to změnili na 174/1. V písničce kapely Rangers o balíčku karet se praví: Je všechno jen náhoda? O to horší byla situace na tramvajové zastávce „Letenské náměstí“ směrem na Hradčanskou, někdy okolo 16:40, kde zdvojená souprava T3, linky č. 31 vysadila všechny cestující z důvodů jakési poruchy a odjela prázdná směrem ke Špejcharu, kde se ji na tramvajové smyčce dispečeři Dopravního podniku rozhodli odstavit. Na zastávce zůstalo velké množství cestujících, čekajících na další spoj. První následující tramvají, která přijela, byl malý sólo vůz T1 linky 26, evidenční číslo 5118. Nástup davu do vozu se proměnil v malou bitvu, každý chtěl jet. Vypjatou atmosférou byl samozřejmě znervózněn i řidič, který byl již předtím údajně ve zpoždění. Jeho kabina nebyla oddělena od cestujících, jako je tomu dnes, a lidé se tlačili až na něj. Zavřít dveře se mu podařilo až na několikátý pokus. Vůz 5118 vyrazil na cestu přes Letenskou pláň. Pracoval jsem tehdy ještě stále jako řidič autobusu MHD a ten den mi byla přidělena odpolední směna na lince 174 pořadí první s vozem číslo 6417. Trať této linky byla tehdy z Hradčanské (respektive obratiště Špejchar) do Motola k autoservisu, což je dnes pod Motolskou nemocnicí u Plzeňské ulice. Linka autoservis pouze objela (bez jakékoliv konečné) a vracela se zpět přes Vypich opět na Hradčanskou. Jedno toto „kolo“ mohlo trvat tak půl hodiny. Pro další události je toto poměrně důležitý údaj. Nehody zde nebyly výjimkou Jezdil jsem Hradčanskou v té době dost často a vzpomínám si, že dopravní nehody u smyčky Špejchar byly tenkrát vcelku na denním pořádku. V drtivé většině to bylo kvůli odbočování tramvají vpravo do obratiště, samozřejmě těch, které na Hradčanské končily a do smyčky se jeli otočit. Jak víte, tramvaj při odbočení má přednost a mnoho řidičů aut si toho prostě nevšimlo, asi proto, že před sebou měli prázdnou Letenskou pláň a už se na ní viděli. Asi tři měsíce před tím došlo však na této křižovatce k srážce dvou tramvajových souprav, tuším, že linky č. 18 a tehdy tam právě jezdil můj parťák, se kterým jsem se vždy na autobusu střídal. Druhý den mi o tom vyprávěl a já mu záviděl, že měl „kliku“, že u toho byl. Jenže, závidět se nemá. Autobusová konečná byla tehdy na Špejcharu (a stále je) hned za tramvajovou smyčkou, jaksi zezadu a od kolejí ji odděluje velká zděná čekárna s toaletami pro řidiče. Za čekárnou schovaní jsme odstavovali svoje autobusy, ovšem vždy tak na pět až sedm minut. Jednou za směnu byl čas na konečné tak zhruba do 25 minut a říkalo se tomu svačina. Veselý a vtipný chlapík Dopravní podnik tehdy v nějakém zrovna příznivém rozpoložení vyřadil několik starších autobusů a udělal z nich jakési pojízdné kantýny, prostě teplý bufet. Většinou se práce v nich ujal nějaký starší řidič s manželkou. Tyto vozy pak zajížděly na konečné v době svačin, což bylo pro nás řidiče velké plus, konečně jsme měli teplé jídlo. Jeden bufet zajížděl tedy pravidelně i do špejcharské konečné a stravovali se tam společně tramvajáci a autobusáci. Po delší době se již všichni mezi sebou znali. Jednou ze známých osobností tam byl i tramvaják ze Střešovické vozovny (dnes Muzeum MHD), nějaký Mirek, velký a neobyčejně veselý a vtipný chlapík, jenž vzezřením (alespoň mně) připomínal herce Josefa Beka. Jeho příjmení si dodnes pamatuji, ale protože se ve všech pozdějších zprávách o tramvajové tragédii uvádí jako řidič osudné tramvaje pouze Mirek D., zachovám si ho pro sebe. V onu osudnou středu jsem někdy kolem 16:42 přijel na konečnou stanici Hradčanská směrem od Břevnova a vysadil všechny cestující. Potom jsem v klidu pokračoval na smyčku na Špejcharu, jenže na Hradčanské křižovatce mě zastavil semafor – červená. Po asi dvou minutách jsem dojel ke smyčce a pomalu jsem odbočil doprava ke konečné a odstavil autobus za čekárnu. Tam už stál vůz linky 216 a protože jsem si od jejího řidiče Janečka před tím půjčil tužku, hnal jsem se k němu, aby mi neujel, ani jsem nezhasl motor. Tužku jsem mu vrátil a prohodili jsme opravdu jen pár slov. Vzápětí za námi přijel další autobus a zastavil za mnou. Jeho řidičem byl muž již před důchodem, dílenský mistr z našich garáží, který si ježděním jen přivydělával. Samozřejmě jsme ho znali – měl pověst bručouna a nikdy se s námi na konečné nebavil. Tentokrát sotva zabrzdil autobus vylezl a hnal se k nám. Stačil jsem říct Janečkovi: „Hele, Hocek se jde bavit?“ Tady leží tramvaj A pak události nabraly rychlý spád. „Kluci, viděli jste to, tady leží tramvaj?“ Absolutně jsme nechápali, co to mluví. „Co to říkáš, vždyť jsem teď přijel. Kde co leží?“ odpovídal jsem. Ale pan Hocek se nedal a táhl nás dozadu, stále jsme byli za čekárnou. V hlavě jsme si to nedokázali srovnat, teď jsem přijel a nic tam nebylo. Když jsme došli za čekárnu, spatřili jsme nehodu, dnes by se řeklo „online“. U vjezdu do smyčky ležela tramvaj na pravém boku a všude okolo ní dosedal velký oblak prachu. A ticho, ani hlásek. Jsou to vteřiny, ale člověk si to pamatuje celý život. Vykročili jsme k nehodě, s tím, že pomůžeme. Šli jsme ale velmi váhavě. V hlavě jsme měli absolutní zmatek a otázky. Jak je to možné, že leží na pravém boku. Kdyby se točila doprava do smyčky, musela by ležet na levém. Dokonce nás napadlo, že zde asi něco filmaři. Ale jak to že tu dvě minuty před tím nic nebylo? Po pár metrech jsme se přiblížili a viděli první oběť. Zpod vozu pod kabinou řidiče koukaly nohy v kalhotách, jejichž barva připomínala uniformu DP. Došlo nám, že to je asi řidič, který vypadl… Okolo vozu obcházeli dva dospívající kluci v zimních bundách a vypadali zmateně. A okolo porouchané tramvaje, která byla odstavena ve smyčce hned zkraje, chodili dispečeři DP, kteří tam měli i pohotovostí auto a působili zrovna tak – zmateně. V té chvíli jsme nevěděli víc. Sanitky se hnaly jako na přehlídce Když jsme došli asi na dvanáct metrů, zaslechli jsme houkání sirén. Podívali jsme se směrem k Letné. Prostředkem Letenské pláně se doslova řítily tři sanitky 1203 vedle sebe, jako na přehlídce, za nimi oblaka prachu a bylo to jako v nějakém filmu. Žádný rejža by to lépe nevymyslel. V takové chvíli vás houkání zamrazí v zádech, ať jste hrdina nebo ne. Stejně to asi cítil i kolega Hocek, a protože byl o generaci starší, zavelel : „Stop kluci, hele už jedou, nebudeme se jim do toho plést.“ Stále ještě nechápající a vykulení jsme ho poslechli a vrátili se k autobusům. Potom převládla povinnost, měli jsme už podle jízdního řádu být asi dvě minuty pryč, a tak jsme nasedli do vozů a rozjeli se jako vždy zadem kolem Izraelského vyslanectví do svých nástupních stanic na Hradčanskou, kde již čekali davy lidí. Nemusím snad říkat, že ačkoliv jsme to často dost hnali, tentokrát jsem jel velmi opatrně. V hlavě jsem si stále domýšlel, co a jak se to vlastně stalo. Když jsem se po asi půl hodině vrátil na Hradčanskou a vysadil nic netušící cestující, zastavil mě dispečer se zlatou páskou na čepici (normální dispečeři měli pásky stříbrné, tohle byla „generalita“ DP) a povídá: „Hele, Dartagnane, já tě potřebuji. Sundej cedule 174 a budeš jezdit náhradní dopravu“. Poznal jsem v něm hlavního vedoucího z našich garáží a přezdívkou, kterou jsem v Dejvicích měl, mě nikdy předtím neoslovil, ani jsem nevěděl, že ji zná. Asi i to je střípek skládanky, který dokazuje mimořádnost situace. Musel jsem objet ležící tramvaj a za ní na pláni zřídili provizorní nástupní stanici pro Xka. Rozkaz zněl jezdit na Strossmayerovo náměstí, kde už jezdily tramvaje. Svízel ale nastala pro cestu zpátky. Cestující se po mně hnali Jiný „zlatý“ dispečer, který asistoval u nástupu cestujících v tramvajové zastávce na „Štrosu“, mi udělil další rozkazy. Protože prý nechtějí z etických důvodů, abychom jezdili okolo místa neštěstí, máme to objet spodem, ulicí Korunovační a dále Pod Kaštany. To bylo rozumné. Méně rozumný už ale byl příkaz nikde nezastavovat a vyložit lidi až u Střešovické vozovny. Poprvé jsem ho poslechl a nepřejte si vědět, jak jsem to od cestujících schytal, když na kulaťáku či Prašném mostě chtěli ven. Tloukli do dveří a u vozovny se po mě hnali. Sjel jsem na Špejchar a vše se opakovalo. Bylo mi jasné, že k vozovně jet už nemůžu. Mezitím jsem potkal asi pět dalších dispečerů a každý mě instruoval jinak. Došlo mi, že si s ostatními pěti kluky (náhradní dopravu jezdilo šest autobusů) musíme poradit sami, ať to stojí, co to stojí. Nejsnadnější bylo zajíždět do výstupní stanice linky 131 u Dejvické sokolovny. Na Hradčanské už tramvaje jezdily od Chotkových sadů. Postupně jsme se domluvili, a tak jsme dále celé tři hodiny jezdili tam. Když potom Letnou zablokovaly vyprošťovací autojeřáby, vyjížděli jsme na ní ulicí U Vorlíků, přes tzv. třetí šraňky. Záchranka fungovala dokonale Díky tomuto „kolotoči“ jsem mnohokrát objížděl nehodu a viděl tak postup záchranných prací. Musím říct, že záchranka fungovala dokonale a vystřídalo se tam velké množství sanitek, později hlavně převozových. Jak víte z údajů o nehodě, na místě bylo také velké množství chodících zraněných, pomačkaných a potlučených lidí, jak se na sebe ve voze vrstvili při převrácení. Uvádí se dále sedm zemřelých na místě. Já jsem však při objíždění místa napočítal jedenáct prostěradel, kterými se tehdy mrtví zakrývali. Samozřejmě ale nevím, co bylo pod nimi, mohli to být jen části těl. Jistě se nyní každý ptáte, proč jsme nedošli až k vozu a proč jsme tam nepomohli. Sám jsem si později kladl tuto otázku. Ale je to vcelku jednoduché. V té chvíli jsme nevěděli, že ve voze jsou lidé. Byli jsme přesvědčeni, že je prázdný a zajížděl do smyčky, jako spousta jiných. Navíc jsme vůbec netušili, že jel z opačné strany, tedy od Letné. Vůz totiž udělal „hodiny“, jako když jedete na sáňkách a otočil se o 180°. Jediné, co jsme viděli, byl údajný řidič a toho jsme považovali za evidentně mrtvého. Z našeho pohledu nebylo tedy dále co zachraňovat. Stačila chvilka Když jsem později zjistil pravý stav věcí, začalo mi postupně docházet, jaké jsem měl vlastně štěstí. Když jsem zatáčel do smyčky, musela být rozjetá tramvaj možná sto metrů přede mnou na pláni a řítila se ke mně. Pokud jde o časový sled, na další zelenou na semaforu, kde jsem na předešlé křižovatce stál, jel po mě hned kolega Hocek. A už ležící tramvaj objížděl v oblaku prachu, ten dosedal ještě při našem příchodu. Převracející se tramvaj zachytila ještě osobní auto, které patrně vyjelo do meziintervalu semaforu od Chotkovy silnice ale naštěstí mu jen pomuchlala levý bok, byla to zelená Dacie. Posádce se myslím nic nestalo. Několik lidí však při otočce z tramvaje vypadlo dveřmi, otevřenými odstředivou silou a ta se na ně vzápětí převrátila a ještě jela kus po boku. Ti lidé neměli šanci. Ať to tedy bylo, jak bylo, já, posádka auta i pan Hocek jsme měli vlastně velké štěstí, samozřejmě na rozdíl od lidí uvnitř tramvaje. A proč byla tehdy výhybka hozená vlevo, když měla být rovně? Interní předpisy DP v tomto případě uváděly, že pokud odbočuje tramvaj někde, kde není běžný provoz, tedy mimořádně, má posádka odbočující soupravy za povinnost za sebou výhybku zavřít. To se zde nestalo. Buď z nedbalosti, neznalosti, nebo to prostě nestihli. Ale byli tam dispečeři, měli na to dohlédnout. Posádka odstavené 31 tam nebyla sama. To již dnes nikdo nezjistí. Problém s brzdami? Za hlavního a jediného viníka byl tehdy označen a odsouzen řidič, který je samozřejmě odpovědný za jízdu a jehož povinností je se o stavu výhybky vizuálně přesvědčit, a navíc jí projíždět dvacetikilometrovou rychlostí. To vyplývá též z interních předpisů DP. Pan Mirek do ní ovšem najel rychlostí cca dvojnásobnou, tedy čtyřicítkou. Pokud by byla nastavena rovně, patrně by se nic nestalo, zřejmě věděl, že to takto lze projet. Ve zprávách o nehodě se ovšem též uvádělo, že dle některých svědků, když na poslední chvíli viděl řidič nebezpečí, pokoušel se brzdit, ale vůz nebrzdil. Mezi dopraváky se později šuškalo, že dotyčný vůz 5118 měl už asi před 14 dny potíže s brzdami, které mu selhaly tehdy směrem snad do Podbaby a nebylo by to tedy poprvé. Pokud je na každém šprochu něco pravdy… Výsledky největší tramvajové tragédie v novodobé historii jsou obecně známy. Proč se stala a zda k ní muselo dojít, jsou otázky, které si budeme klást stále. Pozůstalým se již nikdy nepodaří zahojit rány v srdci a my ostatní bychom se měli poučit. Když jsem později nastoupil k záchranné službě, viděl jsem lidské neštěstí ještě mnohokrát a pokaždé jsem si říkal, že je to snad už naposled. Ale víme všichni, jak to chodí… Obětí byl svým způsobem i řidič Já osobně bych k obětem tragédie přičetl ještě jednu oběť. Tou byl řidič, pan Mirek D. Jak jsem se později dozvěděl, přesto že zůstal naživu, událost mu zcela zničila jeho osobní život a nakonec i celý život. Pro milovníky konspiračních a spiritistických teorií, bych měl na závěr něco „na zub“. Přestože můj trvale přidělený autobus měl číslo 7100, den před, ale i den po tragédii, jsem měl mimořádně vůz s číslem 7118, který jsem nikdy předtím neřídil – a hlavně – ten den jsem vůbec na Hradčanské být neměl, měl jsem jezdit zcela jinou linku a na poslední chvíli mi to změnili na 174/1. V písničce kapely Rangers o balíčku karet se praví: Je všechno jen náhoda? Nástup davu do vozu se proměnil v malou bitvu. A pak události nabraly rychlý spád.