P amatujete si, jak vypadala vaše první služba? Naše kolegyně, lékařka Zuzana Mlynárová, na svou první samostatnou službu bude vzpomínat ještě hodně dlouho. Taková kombinace výjezdů v jeden den se totiž jen tak nevidí – závažná arytmie, infarkt, resuscitace, poraněné intimní partie a překotný porod. Vyprávění paní doktorky, která vedle záchranky působí ještě jako anestezioložka v nemocnici, jsme zaznamenali i pro TEP. text JAN HORKÝ foto PAVEL VOLENEC PRVNÍ SLUŽBA, NA KTEROU SE NEZAPOMÍNÁ Zuzana Mlynárová se pro práci u záchranky rozhodla, protože si podle vlastních slov chtěla vyzkoušet, jak to vypadá „na druhé straně“. „Pracuji jako anesteziolog, kde se setkávám s vážnými a akutními stavy, ale v prostředí a zázemí nemocnice je to úplně jiné než u záchranné služby. Tady se musíte spolehnout na sebe, svůj tým a určité omezené prostředky, čímž nemyslím nedostatek vybavení. Velmi rychle dokážete zlepšit pacientův akutní stav a vidět výsledek své práce. Zároveň ale mám k této práci obrovský respekt,“ říká Zuzana Mlynárová. Jako každý nový zaměstnanec absolvovala u záchranné služby adaptační proces a zácvikové služby, kdy měla po boku zkušené lékařky – svou školitelku doktorku Spurnou, případně vedoucí oblasti doktorku Baťkovou. Po čase přišla první samostatná služba, první ranní káva, seznámení s řidičem Pavlem Volencem a lehká nervozita při čekání, co se bude dít… A teď už necháme vyprávění na naší kolegyni. Dlouhé okamžiky Půl desáté a první výjezd, avizovaný jako kolapsový stav. Přicházíme do bytu, kde na židli sedí žena středního věku. Necítí se dobře, brní ji ruce i okolí úst a špatně se jí dýchá. Ze stresu hyperventiluje. Mimochodem, má za sebou několikahodinovou cestu z válkou zasažené Ukrajiny, je unavená a rozrušená. Pacientku připojujeme na monitor a je jasné, že jí skutečně nemůže být dobře, protože srdce bije 230krát za minutu. Pořizujeme EKG a tachykardii začínáme léčit podle algoritmu. Volíme vagové manévry, kdy paní nafukuje pusou prázdnou stříkačku. Srdce ale bije stále rychle a paní nereaguje ani na podané léky první volby. Podáváme tedy léky druhé volby. Následující okamžiky jsou pocitově skutečně velmi, velmi dlouhé. Ale srdce konečně zpomaluje a paní převážíme na kardiologii stabilní a s normálním tepem. První událost úspěšně vyřešena. Úleva. A radost, že jsme pomohli. Dva pacienti při jednom výjezdu Krátce po návratu na základnu přichází druhý výjezd k bolestem na hrudi. Pacient je velmi sympatický sedmdesátník. Skoro se až omlouvá, že nás zavolal. Obtíže odpovídají typické stenokardii. Natáčíme EKG, ale nic patologického nevidíme. Vzhledem k možnému dynamickému vývoji počítáme s transportem do nemocnice. V tu chvíli ale volají z dispečinku, zda mě mohou odvolat, protože nedaleko domu kolegové z jiné záchranářské posádky resuscitují. Stabilního pacienta tedy předáváme kolegyni záchranářce a míříme s Pavlem ven. Bohužel resuscitovaného muže už není možné zachránit, nešlo o spatřenou zástavu a vzhledem k jistým známkám smrti resuscitaci po vyšetření ukončujeme. Pouštím se do vyřizování nezbytných úkonů souvisejících s úmrtím, když volá posádka, že se pán v bytě zhoršil. Na novém EKG už záznam jasně ukazuje na infarkt. Přes dispečink sháníme koronární jednotku a stabilizovaného pána předáváme. Teprve teď přichází čas na dokončení předchozí rozpracované „administrativy.“ Musím říct, že pracovat takto na dvou pacientech najednou, je hodně náročné. Ale chápu důvody, vzhledem k naší blízkosti to tak bylo nejefektivnější. Když výjezd nabere nečekaný směr Odpoledne začíná zásahem v chráněném bydlení. Jedeme k pacientovi s avizovanou dušností, což se na místě potvrzuje. V bytě je ale i poměrně velké množství krve. Pán po chvíli vysvětluje, že když vstával z postele, natrhl si penis o hřebík. Při následném vyšetření se ukazuje, že penis je intaktní, ale na šourku je poměrně rozsáhlá krvácející rána. Pána bereme do sanitky, provádíme všechny potřebné kroky a zajišťujeme ho. Nastává jen chvíle přemýšlení, kam s ním zamíříme. Je třeba řešit krvácení i dušnost. Nakonec volíme urologii, kde pacienta přebírá chápavá lékařka, a dále se už o pána starají v nemocnici. Přiznám se, že jsem nečekala, že se může výjezd k dušnosti stočit i tímto směrem. Ale už vím, že stát se může cokoliv. Nový život Denní služba se blíží svému konci. Je 18:10 a na základně je už i střídající doktor, který ale ještě není převlečený. V tu chvíli zapípá pager s výzvou k porodu. Sedáme s Pavlem do auta a vyjíždíme. Hlavou se mi honí, že bez porodu bych se klidně obešla, protože to je pro každého stres. Staráte se o dva pacienty. A mohou nastat různé komplikace. Ještě v autě se s Pavlem ujišťujeme, že to bude určitě v pohodě a paní naložíme do sanitky a odvezeme ji do porodnice. Tak přesně to se nestalo. Přijíždíme současně se záchranářskou posádkou na benzinovou stanici, kde už na nás mává pán – budoucí tatínek – od osobního auta. Na zadním sedadle leží rodící paní. Porod je zastihl akorát cestou do porodnice. Transport nepřichází v úvahu, hlavička je už v porodních cestách. Předchozí nervozita je pryč. Stojíte před hotovou věcí a musíte ji řešit. Stíhám se ještě zeptat na základní věci ohledně průběhu těhotenství, ale pak už paní začíná tlačit a na dvě kontrakce na svět přivádí holčičku. Má pupečník okolo krku, ale jde snadno sundat. První nádech a pláč. Přesně to chcete v takovou chvíli slyšet. Krásný okamžik. APGAR skóre 10-10-10 a podle všeho zcela zdravé miminko. Tatínek dokonce stříhá pupeční šnůru a my po ošetření maminky a holčičky míříme už v klidu do nemocnice. A byť těch zvratů nebylo během této služby zrovna málo, cestou do porodnice už naštěstí žádný nepřichází… Dostavuje se euforie z celého dne. Týmová práce To, že tyto výjezdy dobře dopadly, není zásluhou jednoho člověka, ale všech, kteří se na výjezdu podílejí. Pokaždé jsem spolupracovala s jinou posádkou a všichni mi byli nápomocní. Máme tady mnoho kolegů s obrovskými zkušenostmi a týmová souhra byla skvělá. Oni věřili mně, já věřila jim a společně jsme to všechno vyřešili. Smekám před jejich znalostmi, zkušenostmi a šikovností. Bylo skvělé vidět, jak předvídají jednotlivé kroky, a ve chvíli, kdy jsem něco řekla, už byli kolegové často sami připravení. I když jsme se viděli poprvé v životě, byly všechny posádky nesmírně profesionální, nápomocné a lidské – ke mně a také k pacientům, to je nesmírně důležité. Můj velký respekt k práci i nadále zůstává. Vím, že musím počítat s tím, že ne vždy může všechno vyjít tak, jak bychom chtěli, i když uděláme maximum. O to důležitější je pak zažívat takovéto výjezdy, které mají šťastný konec, a dobíjejí vám baterky. A nezapomínat na tyto služby v situacích, které nebudou zrovna sluncem zalité. Následující okamžiky jsou pocitově skutečně velmi, velmi dlouhé.