N emá prý moc ráda, když ji někdo oslovuje jako paní náměstkyni. „Popravdě, nevím, jestli si na to někdy zvyknu, ale samozřejmě budu ctít zvyklosti a kulturu této organizace,“ říká s úsměvem Hana Kubánková, která je od září pověřena vedením naší personální sekce, kde vystřídala Radanu Krtilovou. Na záchranku nastoupila po více jak dvaceti letech strávených v komerční sféře, s novým prostředím příspěvkové organizace se logicky teprve seznamuje. I tak jsme se s ní ale po dvou týdnech od nástupu setkali, abychom zjistili, jaké jsou její první dojmy a také plány do budoucna. „Nechci dělat žádnou revoluci, ale spíš přispět k postupné evoluci, aby lidi pro záchranku pracovali rádi,“ říká. text a foto JAN HORKÝ PERSONÁLNÍ SEKCE MUSÍ BÝT ZAMĚSTNANCŮM BLÍZKO Máte s pražskou či jinou záchrankou nějakou osobní zkušenost jako pacientka nebo volající na tísňovou linku? Zaplaťpánbůh ne a doufám, že k tomu nebude v nejbližších padesáti letech ani příležitost, i když o kvalitě této služby v Praze nepochybuji. Lékařskou pomoc jsem musela akutně vyhledat zatím pouze jednou v životě, a to mě na pohotovost odvezl manžel. Záchranku bych si volala opravdu až jen v krajní nouzi. Uměla byste poskytnout první pomoc? Věřím, že stále ano. Vyrůstala jsem na malém městě v době komunismu, kde jsme jako děti neměly příliš široký výběr na mimoškolní aktivity, kromě lítání po venku. Já si „vybrala“ Československý červený kříž, kde jsme se teoreticky i prakticky učili jak poskytovat první pomoc, chodili jsme do přírody sbírat bylinky a účastnili se různých soutěží, dodnes mám doma schované diplomy, odznaky a legitimaci. Moc ráda na tuto dobu vzpomínám, a to i díky úžasné paní Bačkorové, která tento kroužek vedla. Když jsem pak šla na střední školu, volila jsem mezi zdravotnictvím a ekonomií. Protože ale na „zdrávce“ už studovala má sestra, já se vrhla na ekonomiku. Kde jste pracovala před nástupem k pražské záchrance? Posledních 22 let jsem se pohybovala v soukromém sektoru. Prošla jsem si nižšími či vyššími pozicemi i v několika mezinárodních společnostech, ať už v oddělení obchodu, marketingu, HR či na projektech finančního či logistického rázu. Zkusila jsem si „osahat“ i samotný proces náboru nových zaměstnanců (mimo jiného) v době, kdy jsem vedla personální agenturu. Ovšem největší školou pro mě byla práce s lidmi v mých týmech, to jsou zkušenosti k nezaplacení. Nejsem kariéristka, ale mám celoživotní štěstí, že všechna dosavadní zaměstnání pro mě měla velký přínos v tom, jak jsem si díky nim rozšířila obzory a naučila se nové věci. Věřím, že pražská záchranka bude další taková zkušenost. Jste tu zatím krátce, ale jaké jsou vaše první dojmy z pražské záchranky? Čtrnáct dnů je skutečně krátká doba a zatím nechci hodnotit, jak to na záchrance funguje. I do budoucna si chci zachovat svůj celoživotní přístup, kterým je, že člověk by měl nejdříve zhodnotit pokud možno objektivně svoji vlastní práci, než se pustí do hodnocení druhých. Co mě ale opravdu překvapilo je velké administrativní a byrokratické zatížení. Pražská záchranka je unikátní ve svém oboru, kdy zachraňuje lidi, ale to už se nedá moc říci o přírodě, kterou tímto papírovým způsobem práce celkem výrazně zatěžuje. Chápu, že příspěvková organizace funguje jinak než soukromá společnost, ale přemýšlím, jak právě toto změnit. Jsem přesvědčená, že je na čase odložit „papíry a tužky“ a začít v práci více využívat moderní technologie. Věřím, že nám to ušetří hodně času, námahy a v konečném důsledku i peněz. Ing. Hana Kubánková Mým cílem je opravdu pochopit, co naši lidé dělají a co potřebují. Opět je to možná předčasně položená otázka, ale jaké cíle si na záchrance dáváte? Plně si uvědomuji a myslím, že by si to měl uvědomovat každý, kdo tady pracuje, že prvořadým cílem záchranné služby je zachraňovat lidské životy. Chtěla bych být proto blízko lidem, kteří jsou v provozu, a pochopit jejich potřeby. Na nich náš úspěch stojí a případně padá. Chci si tedy postupně projít celý provoz od dispečinku přes lékařské a záchranářské posádky, základny, inspektory až po garážmistry nebo letecké záchranáře. Mým cílem je opravdu pochopit, co naši lidé dělají a co potřebují. Nerada bych, aby z toho bylo jen „povídání u kávy“. Chci být součástí týmu, i když nejsem zdravotník. S tím také souvisí, aby byla celá personální sekce zaměstnancům blíž a nebyli jsme bráni jako „ti z Korunní“, kteří rozhodují stylem o nás bez nás. Naším úkolem je najít cestu k lidem a být k sobě vzájemně otevření. Uvedu jednoduchý příklad: Nechci honit téměř pět set lidí na Korunní, když je třeba podepsat doklad kvůli daním, místo toho můžeme my vyjet na základny a vyřídit to s kolegy tam. Jsou to drobnosti, které ale v reálu mohou pomoci, a to je ta evoluce, nikoliv revoluce. Zmínila jste velké množství administrativy, plánujete nějaké změny v tomto ohledu? Ano, minimálně na personálním úseku chci snížit obrovskou administrativní zátěž lidí, co se týká ručního zpracovávání čehokoliv – docházky, platů, dovolených či cestovních náhrad a podobně. Samozřejmě to nejde provést mávnutím kouzelného proutku, protože kdyby to bylo takto jednoduché, tak už to dávno někdo udělal. Postupnými změnami se chci ale propracovat k tomu, abych kolegyním z personálního uvolnila ruce a umožnila jim častěji vyrážet na základny a řešit pracovní - personální záležitosti přímo tam. Budete posilovat nábor nových zaměstnanců? Vedle péče o stávající zaměstnance je oslovování a nábor nových kolegyň a kolegů stěžejním úkolem personální sekce. Nové zaměstnance pro provoz potřebujeme. Zatímco v sekci lékařů větší nedostatek díkybohu nemáme, problémy začínáme lehce pociťovat mezi záchranáři, řidiči a dispečerkami. Proto se chci hodně zaměřit na to, jakým způsobem naše potenciální zaměstnance oslovujeme. Plánuji ještě více využívat sociální sítě, které mají v dnešní době velký potenciál, a také inzerci v různých odborných periodikách či na oborových serverech. Na Vzdělávacím a výcvikovém středisku jsem se už zúčastnila výběrového řízení nových zaměstnanců a musím přiznat, že máme skutečně přísná kritéria výběru, což považuji za správné z pohledu charakteru práce. Na nás je teď především využít nové cesty a oslovit co nejvíce kvalitních uchazečů. Co vás baví ve volném čase? Poslední dobou moc volného času nemám a myslím, že to ještě pár týdnů potrvá. Ale jsem zastáncem toho, aby člověk udržoval rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, takže i já mám své koníčky, kterým se věnuji. Jedním z nich je zpěv, chodím pravidelně do sboru a skvěle si u toho vyčistím hlavu. Od dětství se věnuji sportu, běhání po venku už jsem sice opustila, stejně tak i závodní hraní volejbalu, teď už je to jen „plácání“ pro radost. Ráda ale lyžuji, hraji badminton, cvičím jógu nebo třeba jezdím na in-line bruslích. Pocházím z jižní Moravy a mojí velkou zálibou je také víno. A to nejen ho konzumovat, ale i hodnotit. Občas ještě zasedám v komisi různých soutěží či časopisů, kde senzoricky hodnotím vína. A samozřejmě také ráda lenoším a prostě jen tak doma odpočívám, spím a čtu.