V minulých dnech proběhlo poslední rozloučení s nejdéle sloužícím zaměstnancem v barvách naší ZZS Václavem Holubcem a v souvislosti s touto smutnou událostí, které jsem se bohužel tak jako ostatní kolegové z VVS z pracovních důvodů nemohl zúčastnit, mi vytanula na mysli vzpomínka na tohoto výjimečného člověka, stará několik desetiletí. Odehrála se někdy v roce 1973. Jelikož je v dnešních dnech obzvláště zřetelná, dovolte, abych se s vámi o ni podělil. text SVATOPLUK HAUGWITZ foto ARCHIV ZZS HMP VZPOMÍNKA NA VÁCLAVA HOLUBCE Tehdy jsem jako mladík po vojně nastoupil do tehdejšího OÚNZ v Praze 6 a sloužil jako řidič mimo jiné na LSPP na poliklinice na dnešním Vítězném náměstí. Tam jsem se poprvé setkal s Václavem Holubcem, který tam jako zaměstnanec záchranky pracoval „na vedlejšák“, jak se tehdy říkalo. Kromě něj tam ze záchranky chodíval na noční též dnes už legendární MUDr. Milan Minář, se kterým jsem tam mimo jiné odsloužil nezapomenutelnou noční na silvestra 1973. To je ale jiná kapitola. Mimochodem podle mých informací to měl být právě on, kdo sloužil jako předloha k postavě seriálového doktora Jandery. Protože tehdy sloužilo dvanáctihodinové směny jedno auto na pohotovosti pro dospělé a druhé auto na dětské pohotovosti, většinou jsme s Václavem Holubcem sloužili spolu, neboť systém jeho služeb na záchrance se shodoval s mými směnami na OÚNZ. Strávili jsme spolu mnoho nočních, při kterých jsme si povídali někdy až do rána. Vašek byl nesmírně kamarádský a otevřený člověk a já jako jeho mladší kolega doslova hltal zvláště jeho vyprávění naplněná příběhy o záchrance. Ale popravdě, co jsem na něm obdivoval úplně nejvíc, byl jeho přístup k nám jako k rovnoprávným kolegům. Bylo to totiž v dobách, kdy jiní „záchrankové“ nad „ounzáky“ ohrnovali nos, možná i proto, že přestože jsme měli sanitky, nesměli jsme vozit pacienty, i když později jsme mohli na závažné „faly“ jet na majáky. To platilo i pro dispečerky z dispečinku záchranky, když jsme do vozů dostali vysílačky a v ojedinělých případech jsme s nimi museli komunikovat. Dodnes si pamatuju, jak jsem měl hrůzu se přihlásit, jak mě zase seřvou. A do toho najednou Holubec. To byl balzám. Tak jako mnohé starší kolegy ovlivnil a postrčil k práci na záchrance televizní seriál Sanitka, tak nás kluky „ounzáky“ vlastně ještě dávno předtím doslova „zblbnul“ Holubec svými historkami. A protože Sanitka se natáčela podle skutečných událostí, oslňoval jsem doma při sledování premiérových dílů nápovědou, co se stane a co bude dál. Nezůstalo však jen u toho. Nedobytná záchranka Netrvalo dlouho a naše skupina asi šesti „ounzáků“ se vydala na personální oddělení záchranky s přáním pracovat u ZS. Paní v kanceláři nás ale rychle vypoklonkovala, když zjistila, co jsme zač. Záchranka byla prostě nedobytná. Někdo nám ale poradil, že existuje formulář „žádost o přijetí do pracovního poměru“ a ten že tam musí s námi vyplnit a uložit a poté nás kontaktovat, až se uvolní místo. To se taky stalo, i když se tvářili kysele. Asi po měsíci jsme dostali telefonát, že se máme dostavit, ale ne všichni, stačí prý jen jeden. Kluci vybrali mě, no, jak jinak, že jo. Abych to nezdržoval, prostě jednalo se o audienci u tehdejšího pana ředitele Mikeše. Pan ředitel mě přijal ve velkém stylu, dokonce mi snad nabízel i doutník, kávu jsem odmítl, protože jsem ji v té době ještě nepil (to mě taky naučila až záchranka o 30 let později). Ředitel Mikeš mi vysvětlil, že by nás hrozně rád vzal, ale že to nejde, protože má s Karlem úmluvu, že si nebudou přetahovat zaměstnance. Pozorný čtenář už tuší, že se jednalo o tehdejšího ředitele OÚNZ Praha 6 MUDr. Karla Kubáta, CSc., který sice proslul svou přísností, ale k nám řidičům se choval vždy korektně. Mimochodem Josef Vinklář ztvárnil v seriálu doktora Mikeše naprosto přesně. Takový opravdu byl. Přeci jen jsem tě dostal Tak skončila moje první kariéra u záchranky, vlastně ještě dřív, než začala. Vydal jsem se tedy na životní dráhu řidiče těžkých nákladních vozů a autobusů. Už to vypadalo, že u toho skončím, ale osud rozhodl jinak. Jeho zásahem jsem se ocitl opět na personálním na „Štrosu“. Zcela náhodou jsem si vzpomněl na svou zapomenutou „žádost“ podanou někdy před dvaceti lety. Ale to byl spíše vtip. Lepší na tom bylo to, že jsem se po 22 letech setkal opět s Vaškem Holubcem. Samozřejmě zestárnul, ale byl to opět on, s jeho neutuchajícím optimismem a pusou pořád od ucha k uchu. Jedna z jeho prvních vět tehdy zněla: „Co tady děláš, tak jsem tě přeci dostal!“ Dneska jsem u záchranky 25 let a Vaška Holubce tu vidím stále. To, že mu bylo dáno dožít se vysokého věku, není jen zásluhou dobré fyzické kondice, ale hlavně silou ducha. Ať vypadal, jak chtěl, uvnitř to byl stále kluk. Jeho neuvěřitelný příběh 50 let u jedné firmy je toho důkazem. Tak mě napadá, že kdyby mě tenkrát vzali, byl bych tu už asi let 45, ale na Tebe, Václave, nemám a nikdy mít nebudu. Byl jsi můj učitel a já Ti přeju tam nahoru, do toho záchrankového nebe, samý klídek a pohodu a žádné krizové výjezdy a nervy. Jasně Tě vidím, jak sedíš tam v tom záchrankovém baru se všemi ostatními, co tam jsou, a k nám říkáš: „Tak pojďte klucí, tady je místa dost!“ A mně asi řekneš: „Tak vidíš, zase jsem tě dostal…“ A víš, že se na to i těším? Vašek byl nesmírně kamarádský a otevřený člověk. Tak pojďte klucí, tady je místa dost.