D oktor Milan Minář byl lékařem pražské záchranky dlouhou řadu let. Ve své době patřil opravdu k „esům“ tehdejší lékařské garnitury, a kromě profesních znalostí byl svým vystupováním i vzhledem zájmovým objektem mnohých dam. Na Silvestra roku 1973 jsem s ním odsloužil jednu velmi netradiční směnu. text SVATOPLUK HAUGWITZ foto DepositStock NETRADIČNÍ SILVESTR ROKU 1973 Jak jsem se zmínil v předchozím článku, údajně měl být právě doktor Minář předlohou (určitě alespoň částečnou) seriálového doktora Jandery v podání Jaromíra Hanzlíka. Zřejmě proto, aby si rozšířil profesní obzor, chodil též sloužit noční na tehdejší LSPP Prahy 6 v Dejvicích na Vítězném náměstí. Nás řidiče tam tehdy zaujal nikoliv tím, co poutalo pozornost přítomných dám, ale svým vozem. Do práce jezdil nádhernou Volhou 21 (snad i s jelenem), takovou, jakou dnes jezdí v televizním seriálu Polda David Matásek. A také jsme o něm věděli, že hrál krásně na klavír. Občas se z bytů pacientů ozýval téměř klavírní koncert – chápejte, byla to trochu jiná doba. Na Silvestra roku 1973 na mě vyšla noční služba na LSPP na „Kulaťáku“. Hledal jsem v rozpisu, s jakým lékařem sloužím, a ano, byl to doktor Minář. Byl jsem v té době krátce ženatý a manželka byla ve vysokém stupni očekávání. Mrzelo mě, že nemohu být doma s ní. Zašel jsem za doktorem Minářem a rozhovor se odehrál asi takto: „Dobrý den, pane doktore, chtěl jsem se vás zeptat, jestli by vám nevadilo, kdyby za mnou na Silvestra přišla manželka a případně jezdila s námi, víte, ona… bla bla bla.“ Reakce byla prudce nečekaná. Doktor se rozzářil a povídá: „Jé, pane řidiči, víte, já jsem se vás právě chtěl zeptat, jestli by vám nevadilo, kdyby za mnou přišla přítelkyně a případně jezdila s námi.“ Spadla mi brada, ale jen na chvíli, než mi došlo, že je vlastně všechno OK. Bylo domluveno a těšil jsem se na klidný silvestrovský večer – přes noc se toho u nás tenkrát moc nenajezdilo. Na pohotovosti jsme se tak 31. prosince v 19.00 hodin sešli čtyři: moje žena a já, doktor Minář a nádherná dáma se světlými vlasy, k mému překvapení známá herečka. Teprve později jsem si uvědomil, že jsme před časem zasahovali ve vile jejího, tehdy už bývalého muže, známého režiséra. Vezmu to rychle, místo pojídání chlebíčků jsme jako z udělání jezdili téměř celou noc. Pro přítomné dámy byla silvestrovská noc více či méně utrpením. Tragikomičnost večera podtrhovalo to, čím jsme jezdili. Byla to Škoda 1202 (nikoli dvanácettrojka), která byla v sanitním provedení uvnitř malá a pouze s jedním sedadlem a nosítky. Strop nízký, takže kdo seděl na nosítkách bokem, musel mít sehnutou hlavu. Naše protějšky, když už to nešlo, tak se v sezení střídaly. Do toho byl venku mráz a topení uvnitř moc nehřálo, takže dámy kabáty nesundaly. Celou noc si statečně povídaly o dětech, ale i tak se noc nesnesitelně táhla. Ve tři hodiny už všem docházel humor a ráno jsme se rozcházeli domů celí bledí, obtěžkáni nesnědenými chlebíčky. Nikdo z nás si takto Silvestra nepředstavoval. (O to méně asi slavná herečka). Ale to je právě to kouzlo našeho povolání. Někdy tě zradí a někdy zase povznese, když víš, že jsi někomu opravdu pomohl. Obdiv si zasloužila především moje žena, která měla první termín porodu na 6. ledna, ale nakonec to vydržela ještě skoro měsíc. Ani silvestrovské natřásání ji neurychlilo strasti prvního mateřství. Ještě po letech jsme se tomu s doktorem Minářem smáli. Naopak před ženou jsem radši mlčel. Nevíte proč? Místo pojídání chlebíčků jsme jako z udělání jezdili téměř celou noc.