P ředposlední říjnový den roku 1975 bylo kalné podzimní ráno, které učebnicově zapadalo do začínajícího podzimního období. Kopce kolem Prahy zahaloval mlžný závoj a vlhký vzduch by se dal krájet. Praha se probouzela a určitě nebylo mnoho těch, kterým by se chtělo do práce. Na základnách záchranné služby končila noční směna a každý se už viděl nejraději v posteli. Nikdo netušil, že se za pár desítek minut bude rychle vracet do práce. Stejně tomu bylo i u ostatních složek tehdy ještě neexistujícího IZS. Ale nejen tam… text SVATOPLUK HAUGWITZ foto PIXABAY Autobusák, nebo záchranář? Předposlední říjnový den roku 1975 bylo kalné podzimní ráno, které učebnicově zapadalo do začínajícího podzimního období. Kopce kolem Prahy zahaloval mlžný závoj a vlhký vzduch by se dal krájet. Praha se probouzela a určitě nebylo mnoho těch, kterým by se chtělo do práce. Na základnách záchranné služby končila noční směna a každý se už viděl nejraději v posteli. Nikdo netušil, že se za pár desítek minut bude rychle vracet do práce. Stejně tomu bylo i u ostatních složek tehdy ještě neexistujícího IZS. Ale nejen tam… Nad Prahu se blížilo na přistání velké dopravní letadlo Jugoslávských aerolinií DC-9. A schylovalo se k tragédii. Já jsem měl u záchranky sice několik známých, ale v té době jsem pracoval jako řidič autobusů MHD v garážích v Podbabě, což je nedaleko Suchdola. Nemohu tedy podat svědectví o neštěstí coby záchranář jako třeba Béda Procházka či Pavel Slavík, ale mohu se podělit o vyprávění tehdejšího kolegy, který byl na místě mezi prvními. Toho rána jsem vstával časně, s manželkou jsme chtěli zajet do Tuzexu do Smeček pro nové džíny. Rodiče pohlídali ráno děti a také tam v tu dobu nebylo moc lidí. Ve 12 hodin jsem pak nastupoval do služby do garáží na zálohu. Znamenalo to, že sedíte v garážích a čekáte, až vás vyšlou někam na linku, když někomu nepřišlo střídání. Když jsme asi v půl desáté vyšli z Tuzexu, začalo na Václaváku boží dopuštění. Za téměř nepřetržitého houkání tu lítaly vozy všech tří záchranných složek a taky civilních vozů s majáky, což byly vozy civilní obrany a různých tajemníků a funkcionářů. Tehdy se ještě jezdilo celým náměstím i přilehlými ulicemi. Už jenom kvůli tomuto cirkusu nemohli později soudruzi neštěstí utajit, jak bývalo jejich častým zvykem. Dost dobře jsme nechápali, co se to děje, a tak jsme spěchali domů k dětem. Vystupovali jsme v Dejvicích na kulaťáku a pomalu se nedala přejít ulice, aby vás něco neporazilo. Ve 12 hodin jsem byl v garážích a už jsme věděli, co se stalo. Na zálohu jsme tehdy měli nastoupit čtyři, ale přišli jsme jen tři. Čtvrtý, nějaký Jarda Marek, nepřišel. Věděli jsme, že bydlí na Suchdole v ulici Na Rybářce a začali jsme o něj mít strach. Nevěděli jsme, jak to tam nahoře vypadá. Naše nervozita se stupňovala. Mobily tenkrát nebyly a pevnou linku nezvedal. Co teď, nezbývalo než čekat. Asi v půl jedné se objevil. Stál ve dveřích celý umazaný a rozklepaný, na sobě měl džíny a tmavší červené tričko. Měl být v uniformě. Vykoktal, že se jde omluvit, že do práce nenastoupí a pomalu začal vykládat, co se stalo. Právě si doma dělal snídani, když se v mlze za oknem směrem od zahrádkářské kolonie ozval mohutný řev leteckých motorů, celý dům se otřásal a okamžitě pochopil, co se asi děje. V tu chvíli se loučil se životem, čekal, že mu to všechno spadne na hlavu. To byl pro něj šok číslo jedna. Ostatní měly teprve přijít. V další minutě, když ustal řev a lomoz, přistoupil Jarda k oknu a z bílého závoje mlhy spatřil obří balvan na zahradě přímo u králíkárny. Vystupoval z něho ještě tmavý dým, který kontrastoval s bílým okolím. Nastalo úplné, hrobové ticho. Opatrně vyšel ven na zahradu, plnou pachů všeho druhu – benzinu, kouře, zápachu z elektrických zkratů. A taky zaslechl první, slaboučké sténání raněných. To prý ale brzo ustalo, i přeživší byli v bezvědomí. To, co považoval u králíkárny za balvan, byla turbína, respektive celý letecký motor. První minuty hrůzy a ticho byly šokem číslo dvě. Bylo 9:20. Po chvíli si dodal odvahy a vydal se do mlhy na louku. První, co spatřil, byl obrovský nekončící nepořádek, jako když přijdete na obrovskou skládku smetí. Prodíráte se tím a musíte dávat velký pozor, kam šlapete. Všude kolem jsou ostré potrhané plechy. A pak uviděl prvního člověka, paní, která napůl vyčnívala z té změti. Okamžitě bylo poznat, že nežije, tělo nebylo celé. A pak další a další. V následujících minutách se začali objevovat první saniťáci v bílých pláštích. Snad opravdu první tam byla záchranka, hned těsně následovaná hasiči (podle tehdejší terminologie požárníci). Kromě Jardy se tam objevilo ještě několik civilistů a všichni začali s vyprošťováním osob z trosek. Bylo to velmi obtížné, neboť většina z nich byla nějakým způsobem zaklíněná. V tu chvíli bylo jedno, kdo je civil, hasič nebo saniťák, všichni dělali, co mohli. Drtivá většina lidí jedná v takové situaci nečekaně racionálně, šok se dostaví až později. Protože nemohli nějaké osoby vyprostit, doběhl Jarda domů pro krumpáč, který měl u králíkárny a s jeho pomocí přesekávali trosky. Trup letadla měl ve stěnách jakési „pletivo“, které drží i trosky pohromadě, a o to obtížnější bylo z nich někoho dostat ven. To jsem zase viděl naživo u jiné letecké nehody. Poslední z jeho vyprávění si pamatuji, jak nosil se saniťáky nosítka, a když byl u nosítek u hlavy, neviděl, kam šlape. Nešel totiž po zemi, ale po souvislé vrstvě trosek, v nichž byli ještě lidé. No víte asi, co tím myslel. Mimochodem, záchranka v té době měla jako služební obuv bílé sandály, na fotografiích z neštěstí je to jasně vidět. Toto všechno nám vyprávěl tzv. z první ruky ve výpravně Dejvických garáží zhruba v jednu hodinu odpoledne 30. října 1975. Během celého jeho vyprávění jsem si myslel, že má na sobě červené triko s dlouhým rukávem. Když si ale začal mýt ruce, ukázalo se, že jeho triko mělo krátký rukáv. Obě ruce měl až k ramenům měl totiž od tmavé zaschlé krve, která předtím dokonale ladila s původní barvou trika. Nikdo z nás si toho nevšiml. Skutečnost, že z modrých džín měl maskáče, nás už nepřekvapila. To že se umyl, se ale brzy ukázalo jako komplikace. Bylo jasné, že do práce ten den nenastoupí, a tak se sloužící dispečer nabídl, že ho odveze domů do Suchdol vlastním autem. V takovém psychickém stavu už Jarda nechtěl ani za volant svého vozu, kterým přijel. I to byl důkaz, že šok číslo tři se pomalu rozvíjel. Ještě s druhým kolegou jsme jeli s nimi. Dnes vidím, že to byla asi blbá zvědavost, ale asi jsme ho tím svým způsobem zachránili před ještě většími nepříjemnostmi. Přijeli jsme nahoru do vilové čtvrti Na Rybářce a Jarda nás pozval k sobě domů. Prošli jsme uličkou a narazili na policejní zátaras. Už tam byl i tehdejší policejní pohotovostní pluk, nechvalně známé bílé přilby. Celou oblast neprodyšně uzavřeli. Došli jsme k policistům a Jarda říkal, že tam bydlí a že jdeme k němu domů. „Občanský průkaz!“ zněla odpověď. Ten u sebe Jarda ale pochopitelně neměl. Vysvětloval celou situaci nahoru dolů, ale marně. Měli ho za čumila, byť měl kalhoty od krve. A nakonec za zloděje, který prý okrádal na místě neštěstí. Jen tak tak jsme ho vysvobodili ze spárů policistů a nastrkali zpět do auta. Asi zapůsobily naše uniformy. Jeli jsme zpět do garáží a odtamtud se telefonicky domáhal vstupu domů. Nakonec si pro Jardu musela dojít máma, stará paní, až ke křižovatce „U akcízu“, kam mu přinesla občanku. Teď po letech si neodpustím jeden vtípek Jarda později nejvíc nadával na to, že přišel o krumpáč a že mu ho policajti musí koupit. AUTOBUSÁK, ČI ZÁCHRANÁŘ? DÍL 1. Nad Prahu se blížilo na přistání velké dopravní letadlo Jugoslávských aerolinií DC-9. A schylovalo se k tragédii. Já jsem měl u záchranky sice několik známých, ale v té době jsem pracoval jako řidič autobusů MHD v garážích v Podbabě, což je nedaleko Suchdola. Nemohu tedy podat svědectví o neštěstí coby záchranář jako třeba kolegové Béda Procházka či Pavel Slavík, ale mohu se podělit o vyprávění tehdejšího kolegy, který byl na místě mezi prvními. Toho rána jsem vstával časně, s manželkou jsme chtěli zajet do Tuzexu do Smeček pro nové džíny. Rodiče pohlídali ráno děti a také tam v tu dobu nebylo moc lidí. Ve 12 hodin jsem pak nastupoval do služby do garáží na zálohu. Znamenalo to, že sedíte v garážích a čekáte, až vás vyšlou někam na linku, když někomu nepřišlo střídání. Cirkus, co nešel utajit Když jsme v půl desáté vyšli z Tuzexu, začalo na Václaváku boží dopuštění. Za téměř nepřetržitého houkání kolem lítaly vozy všech tří záchranných složek a taky civilních vozů s majáky, což byly vozy civilní obrany a různých tajemníků a funkcionářů. Tehdy se ještě jezdilo celým náměstím i přilehlými ulicemi. Už jenom kvůli tomuto cirkusu nemohli později soudruzi neštěstí utajit, jak bývalo jejich častým zvykem. Dost dobře jsme nechápali, co se to děje, a tak jsme spěchali domů k dětem. Vystupovali jsme v Dejvicích na kulaťáku a pomalu se nedala přejít ulice, aby vás něco neporazilo. Ve 12 hodin jsem byl v garážích a už jsme věděli, co se stalo. Na zálohu jsme tehdy měli nastoupit čtyři, ale přišli jsme jen tři. Čtvrtý, nějaký Jarda Marek, nepřišel. Věděli jsme, že bydlí na Suchdole v ulici Na Rybářce a začali jsme o něj mít strach. Nevěděli jsme, jak to tam nahoře vypadá. Naše nervozita se stupňovala. Mobily tenkrát nebyly a pevnou linku nezvedal. Co teď? Nezbývalo než čekat. Vykoktal, že ten den už nenastoupí Asi v půl jedné se objevil. Stál ve dveřích celý umazaný a rozklepaný, na sobě měl džíny a tmavší červené tričko. Vykoktal, že se jde omluvit, že do práce nenastoupí, a pomalu začal vykládat, co se stalo. Právě si doma dělal snídani, když se v mlze za oknem směrem od zahrádkářské kolonie ozval mohutný řev leteckých motorů, celý dům se otřásal a okamžitě pochopil, co se děje. V tu chvíli se loučil se životem, čekal, že mu to všechno spadne na hlavu. To byl pro něj šok číslo jedna. Ostatní měly teprve přijít. V další minutě, když ustal řev a lomoz, přistoupil Jarda k oknu a z bílého závoje mlhy spatřil obří balvan na zahradě přímo u králíkárny. Vystupoval z něho ještě tmavý dým, který kontrastoval s bílým okolím. Nastalo úplné, hrobové ticho. Opatrně vyšel ven na zahradu, plnou pachů všeho druhu – benzinu, kouře a zápachu z elektrických zkratů. A taky zaslechl první, slaboučké sténání raněných. To prý ale brzy ustalo, i přeživší byli v bezvědomí. To, co považoval u králíkárny za balvan, byla turbína, respektive celý letecký motor. První minuty hrůzy a ticho byly šokem číslo dvě. Bylo 9:20. Po chvíli si dodal odvahy a vydal se do mlhy na louku. První, co spatřil, byl obrovský nekončící nepořádek, jako když přijdete na obrovskou skládku smetí. Prodíráte se tím a musíte dávat velký pozor, kam šlapete. Všude kolem jsou ostré potrhané plechy. A pak uviděl prvního člověka, paní, která napůl vyčnívala z té změti. Okamžitě bylo poznat, že nežije, tělo nebylo celé. A pak další a další. Trosky odstraňovali krumpáčem V následujících minutách se začali objevovat první saniťáci v bílých pláštích. Snad opravdu první tam byla záchranka, hned těsně následovaná hasiči (podle tehdejší terminologie požárníky). Kromě Jardy se tam objevilo ještě několik civilistů a všichni začali s vyprošťováním osob z trosek. Bylo to velmi obtížné, neboť většina z nich byla nějakým způsobem zaklíněná. V tu chvíli bylo jedno, kdo je civil, hasič nebo saniťák, všichni dělali, co mohli. Drtivá většina lidí jedná v takové situaci nečekaně racionálně, šok se dostaví až později. Protože nemohli nějaké osoby vyprostit, doběhl Jarda domů pro krumpáč, který měl u králíkárny, a s jeho pomocí přesekávali trosky. Trup letadla měl ve stěnách jakési „pletivo“, které drží i trosky pohromadě, a o to obtížnější bylo z nich někoho dostat ven. To jsem zase viděl naživo u jiné letecké nehody. Poslední z jeho vyprávění si pamatuji, jak nosil se saniťáky nosítka, a když byl u nosítek u hlavy, neviděl, kam šlape. Nešel totiž po zemi, ale po souvislé vrstvě trosek, v nichž byli ještě lidé. No víte asi, co tím myslel. Mimochodem, záchranka v té době měla jako služební obuv bílé sandály, na fotografiích z neštěstí je to jasně vidět. Umýt se byla chyba Toto všechno nám vyprávěl tzv. z první ruky ve výpravně Dejvických garáží zhruba v jednu hodinu odpoledne 30. října 1975. Během celého jeho vyprávění jsem si myslel, že má na sobě červené triko s dlouhým rukávem. Když si ale začal mýt ruce, ukázalo se, že jeho triko mělo krátký rukáv. Obě ruce měl až k ramenům totiž od tmavé zaschlé krve, která předtím dokonale ladila s původní barvou trika. Nikdo z nás si toho nevšiml. Skutečnost, že z modrých džín měl maskáče, nás už nepřekvapila. Že se umyl, se ale brzy ukázalo jako komplikace. Bylo jasné, že do práce ten den nenastoupí, a tak se sloužící dispečer nabídl, že ho odveze domů do Suchdol vlastním autem. V takovém psychickém stavu už Jarda nechtěl ani za volant svého vozu, kterým přijel. I to byl důkaz, že šok číslo tři se pomalu rozvíjel. Ještě s druhým kolegou jsme jeli s nimi. Dnes vidím, že to byla asi blbá zvědavost, ale asi jsme ho tím svým způsobem zachránili před ještě většími nepříjemnostmi. Přijeli jsme do vilové čtvrti Na Rybářce a Jarda nás pozval k sobě domů. Prošli jsme uličkou a narazili na policejní zátaras. Už tam byl i tehdejší policejní pohotovostní pluk, nechvalně známé bílé přilby. Celou oblast neprodyšně uzavřeli. Pomohla až maminka Došli jsme k policistům a Jarda řekl, že jdeme k němu domů. „Občanský průkaz!“ zněla odpověď. Ten u sebe Jarda ale neměl. Marně vysvětloval celou situaci nahoru dolů. Měli ho za čumila, byť měl kalhoty od krve, a nakonec za zloděje, který prý okrádal na místě neštěstí. Jen tak tak jsme ho vysvobodili ze spárů policistů a nastrkali zpět do auta. Asi zapůsobily naše uniformy. Jeli jsme zpět do garáží a odtamtud se Jarda telefonicky domáhal vstupu domů. Nakonec si pro něho musela dojít máma, stará paní, až ke křižovatce „U akcízu“, kam mu přinesla občanku. Teď po letech si neodpustím jeden vtípek Jarda později nejvíc nadával na to, že přišel o krumpáč a že mu ho policajti musí koupit. Sváťův příběh má ještě pokračování o tom, jak se po letech stal jednou z ústředních postav televizní reportáže o tehdejší havárii a jak určil místo uložení trosek. Jak se to seběhlo, si přečtete příště. Na Václaváku začalo boží dopuštění. Kolem lítaly vozy všech záchranných složek.