K olejiště metra z nástupiště stanice známe každý. Co se ale podívat do míst, kam se dostane jen málokdo, přímo pod soupravu metra? Přesně to umožňuje cvičení, které pořádá naše Vzdělávací a výcvikové středisko ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem Dopravního podniku hl. m. Prahy, který nás tak vlastně pouští „k sobě domů“. Níže si přečtete malou ochutnávku, jak to vypadalo během jedné listopadové noční odstávky v podzemí stanice Kobylisy, kam jsme se vypravili s našimi posádkami. NELEŽEL POD METREM JSEM JEŠTĚ text a foto JAN HORKÝ Úloha „Pád osoby do kolejiště metra“ se poprvé konala v rámci Pražské P155 v roce 2012. V následujících letech se z ní pak stalo pravidelné cvičení pořádané několikrát do roka, vždy ve spolupráci s HZSDP. Dnes se ho účastní především kolegyně a kolegové v adaptačním procesu, ale zapojit se může každý zaměstnanec pražské záchranky z provozu, pokud to kapacity dovolí. „Metro je atypické prostředí, ale zásahy zde nejsou nijak výjimečné. Obzvlášť ti, kdo slouží v centru města, se tam dříve či později dostanou. Proto cvičení pořádáme opakovaně, aby si zde postupy natrénovalo co nejvíce kolegů,“ říká Radomír Vlk, lektor VVS. Ostřílená figurantka Scházíme se v deset večer v Holešovicích. Do cvičení se zapojí pět zdravotnických záchranářů, dva lektoři – Radek a Ondřej Kozárik – a David Peřan, vedoucí VVS. A nesmíme zapomenout na studentku Martinu, která se už poněkolikáté na pár hodin coby figurantka vžije do role pacientky. „Je to docela zábava,“ říká s tím, že strach má většinou jen o vlasy. Než se vypravíme na Kobylisy, proběhne briefing, co vlastně cvičící posádky čeká. Výchozí situace je následující: Osoba po zavrávorání padá do kolejiště v přední části nástupiště ve chvíli, kdy do stanice přijíždí souprava. Strojvedoucí sice stíhá zareagovat, ale přesto končí osoba zraněná pod jedním z vagonů. Na místo přijíždí naše dvoučlenná posádka a ve spolupráci s hasiči poskytuje pacientce nutnou péči. Zásah probíhá natřikrát. Účastní se ho vždy jedna posádka záchranářů a jedno družstvo hasičů (jeden z našich kolegů si tak v tomto případě úlohu vyzkouší dvakrát). Celkově jsou k dispozici přibližně tři hodiny noční odstávky, ale čas zásahu při této úloze nehraje hlavní roli. Cvičení sleduje tři cíle, vedle spolupráce s hasiči a samotné imobilizace a ošetření pacienta je to vzhledem k místu zásahu především dodržení bezpečnosti, která je zcela nezbytná. Hlavní riziko představuje úraz elektrickým proudem. Nutností je tedy vždy vyčkat na družstvo hasičů Dopravního podniku a ujištění od velitele zásahu, že je bezpečné do kolejiště vstoupit. Před tím musí dojít k odpojení kolejiště od proudu a hasiči na koleje ještě umístí „pojistky“ (tzv. zkratovačky), které by okruh zkratovaly před místem zásahu, pokud by se z nějakého důvodu dostal opět pod proud. Teprve tehdy je bezpečné do kolejiště vstoupit. Kávu s sebou Bereme vybavení, kávu v termoskách a v bydlíku a další sanitce se kolem půlnoci přesouváme na Kobylisy, kde několik minut čekáme na kolegy od hasičů. Mezitím z metra vycházejí poslední cestující. Po uzavření stanice proberou lektoři spolu s veliteli hasičů poslední detaily a jdou „obhlédnout terén“. V kolejišti už stojí připravená prázdná souprava, vedle které čeká strojvedoucí, ten později podá zasahujícím posádkám přesnější informace o poloze pacienta. Ještě, než začne samotný nácvik, je potřeba namaskovat figurantku. Ujímá se toho David Peřan, který pomocí maskovacího těsta, umělé krve a líčidel během pár minut vytvoří realistické zranění nohy a pohmožděniny na zádech a v obličeji. Dostáváme pokyn, že kolejiště není pod proudem a hasiči odvádějí Martinu pod soupravu. Vše je připraveno, praktická část cvičení může začít. Nebudeme popisovat jednotlivě všechny tři zásahy a také nechceme všechno prozrazovat dalším účastníkům, tak alespoň několik postřehů: Naše posádky přijíždějí po eskalátorech jako první a několik minut si na místě musejí poradit samy, to vše s vědomím, že do kolejiště nesmí, což pro ně musí být náročné. Komunikují tak s pacientkou alespoň mezerou mezi vagonem a nástupištěm a připravují si vybavení. Křik zpod soupravy zní opravdu přesvědčivě a i později kolegové potvrzují, že si občas říkali, jestli se Martině vážně něco nestalo. Jakmile jednotlivé úlohy skončí, na tváři se jí ale vždy objeví úsměv. „Všichni byli jemní a dávali i pozor na vlasy,“ chválí si pak přístup zachránců. Dostat se do kolejiště dveřmi vagonu nebo mezerou mezi vagony jde poměrně snadno. Kolejiště jsem čekal mnohem víc stísněné. Na druhou stranu, když se prostor zaplní hasiči a záchranáři, místa pro pohyb znatelně ubyde. A to jen fotím. Vyšetřovat pacientku, nasazovat jí krční límec nebo s ní manipulovat vkleče na nosítkách musí být výrazně těžší. Proto si taky týmy musejí dobře rozdělit role, aby si zbytečně nepřekážely. Helma je nezbytná, kolikrát jsem o něco ťuknul hlavou, jsem přestal po chvíli počítat. Jsem také rád za starou uniformu, člověk se tu za pár vteřin pořádně zašpiní. Hasiči udílejí pokyny rázně a i naši záchranáři musejí přidat na hlase, aby se nenechali překřičet. Většinou se ale velmi rychle domluví na tom, co má kdo dělat, a pacientku vyprošťují. Šla bych do toho ještě jednou Úloha končí vyproštěním pacientky zpod soupravy na nástupiště. Následuje stručné zhodnocení zásahu nejprve společně s hasiči, pak si týmy sednou ještě odděleně s vlastními lektory, kteří celý zásah pozorují. Všechny posádky si s úlohou poradily bez větších komplikací, dostávají jen několik rad, čím se třeba příště nezdržovat, co si s sebou pod soupravu brát, a co naopak nechat nahoře. Kolem třetí hodiny ranní balíme věci, loučíme se s hasiči a vyrážíme zpátky do Holešovic. Alespoň podle toho, co jsem se bavil s kolegy po zásahu, mají všichni ze cvičení dobrý dojem. „Pod metrem jsem ještě neležel. Bylo fajn si to vyzkoušet,“ říká jeden. „Klidně bych do toho šla ještě jednou,“ dodává další.