J arda Pěkný (na archivní fotce uprostřed) mě před rozhovorem přijel do Letňan vyzvednout v bílém smartu, což je „vozítko“ pro dva pasažéry, které na silnici rozhodně nevyniká svou velikostí, ale spíš obratností. „Na popojíždění po Praze je ideální,“ chválil si Jarda, který se dnes v podnikání na tyto auta specializuje. Není to tak dlouho, co jste mohli Jardu potkat za volantem sanitky pražské záchranky. Nastupoval k nám už jako osmnáctiletý na civilní službu v roce 2001. Převozové sanitky a později vozy RZP řídil až do předloňska. Kundratka, Černý most a Prosek – to byla stanoviště, kde sloužil nejčastěji. Jenže rok 2017 znamenal v jeho životě zásadní zlom. Parťáci na cestě Když Jarda ztratil vědomí, zachoval se jeho trenér jako podle příručky pro poskytování první pomoci. Okamžitě volal linku 155 a s pomocí dispečerky začal Jardu resuscitovat. Na místo vyjeli také inspektor a záchranářská a lékařská posádka z Proseka. Ano, Jardovi parťáci ze základny, se kterými se znal roky. „Muselo to pro ně být strašně nepříjemné, sám jsem něco takového nezažil. Pokud vím, tak kolegové snad dopředu věděli jen přes vysílačku, že jedou na někoho ze záchranky, ale ne, že jde přímo o mě, to zjistili až na místě. Základ byl, že všichni dorazili včas, jak měli, a věděli, co mají na takovém výjezdu dělat, protože to jsou profíci a strašně šikovní lidé. Zjistili, že fibriluji, nalepili na mě elektrody a po prvním výboji jsem se chytil a až na sál jsem zůstal stabilní,“ říká Jarda. Kompletní výjezd ho doprovodil až do Všeobecné fakultní nemocnice, kde se dostal do péče týmu docenta Bělohlávka. „Užil jsem si TTM2, tedy takzvané vnitřní chlazení a další postupy. Tříslem mi lékaři dali jeden stent na zúženou cévu. Docent Bělohlávek je skutečně vynikající lékař a také skvělý člověk,“ popisuje. Probuzení mohlo být lepší… Jarda se probral druhý den na lůžku v nemocnici. „První, co jsem slyšel, bylo, ať polknu, protože mi zrovna vytahovali intubaci. To nebylo zrovna nejpříjemnější probuzení. Jak dobíhaly účinky tlumících léků, byly první hodiny trochu zmatené, ale hned mi vysvětlili, co se mi stalo.“ V nemocnici ho také hned navštívil tehdejší vedoucí PVS Radek Šmat, který zjišťoval, jak se pacientovi daří, a také kolega David Doležal, u kterého se v podstatě zacvičoval a který byl jedním z členů posádek, které ‚na Jardu‘ jely. „Všechno, co se mi dělo, znám jen z vyprávění kolegů. Musím říct, že potkat se s někým, kdo vám zachránil život… To je hodně zvláštní pocit... Ani nedokážu vyjmenovat všechny kolegy, kteří se u mě vystřídali, ale bylo jich hodně. Každou chvíli se mě zastavil někdo pozdravit, když byl zrovna v nemocnici. “ Co má Jarda za sebou, by dneska jen tak od pohledu nikdo asi neřekl. A naštěstí se až na občasnou únavu už cítí dobře. Dokonce cvičí, mimochodem jsme tento článek pořizovali v restauraci u fitcentra, kterého je členem. Jen box mu doktoři zatím zakazují a bohužel nedovolili ani jeho návrat do provozu. „Podle lékařů to na návrat na auto nebylo. Rok jsem byl v pracovní neschopnosti. Záchranka pro mě jiné místo nenašla, a tím pádem jsem musel odejít. Je to už uzavřená kapitola, i když na ty roky a kolegy vzpomínám rád,“ říká. O práci ale nouzi nemá, celý život se věnuje autům a začal v této oblasti zase naplno podnikat. Oproti záchrance je to prý klidnější. A jestli má jako někdo, kdo u záchranky najezdil desetitisíce kilometrů, radu pro někoho, kdo v záchranářské uniformě teprve začíná? „To, že má někdo na autě majáky, neznamená, že bude ‚lítat‘ dvoustovkou po Praze. Úkolem je dojet na místo a dovézt tam v pořádku parťáka, abyste mohli pomoct.“ Dnes už také prý jinak přemýšlí o životě. „Člověk začne jinak přemýšlet a myslí víc na to, co se může stát a snaží se být o krok napřed, nechtěl bych po sobě nechat nedodělanou práci.“ V Praze naše posádky průměrně za rok vyjíždějí k šesti stům případů náhlých zástav oběhu v roli těch, kteří mají pacientům pomoci. Jarda ale zná tuto situaci také „z druhé strany“. Před dvěma lety se mu náhle zastavilo srdce. „Měl jsem fibrilaci po tréninku. Boxovali jsme asi hodinu a půl, pak jsme si s trenérem ještě povídali a já zničehonic odpadl. Pak si pamatuju až to, jak jsem se probral druhý den v nemocnici,“ říká Jarda. Dodává, že podle jeho kardiologa se člověku minimálně tři minuty, které ztrátě vědomí při srdeční zástavě předcházejí, úplně vymažou z paměti. Že by se mu něco takového mohlo stát, Jarda vůbec nečekal. Celý život sportoval, bez problémů procházel různými prohlídkami a s žádnými vážnějšími zdravotními komplikacemi se nikdy nepotýkal. Jen poslední rok si stěžoval, že je občas unavený, přičítal to ale stresu v práci. Žádné vyšetření neodhalilo, že by s Jardovým zdravím bylo něco v nepořádku. „Nikoho nenapadlo poslat mě v mém věku jako pětatřicátníka ke kardiologovi, kde by možná riziko odhalili, protože k zástavě došlo s největší pravděpodobností kvůli zúžené pravé cévě vedoucí k srdci. Jestli to ale bylo vrozené, nebo až časem získané, nikdo s jistotou neřekl.“ text JAN HORKÝ foto ARCHIV J. PĚKNÉHO KDYŽ ZÁCHRANÁŘI ZACHRAŇUJÍ ZÁCHRANÁŘE Potkat se s někým, kdo vám zachránil život, je zvláštní pocit.