Občas člověka štve, že někdo udělal něco špatně, ale když si to na sezení poslechne, tak si svůj názor třeba poupraví. To, co si peer s lidmi poví, zůstává mezi nimi. nEJSTE V TOM SAMI text JAN HORKÝ foto ONDŘEJ BŘEZINA Č lověk v tom není úplně sám. I to je jeden z pocitů, které si můžete odnést ze setkání s peerem – kolegou, který je připravený vyslechnout, co vás tíží. Bez hodnocení, souzení a se zárukou anonymity. „Je to služba pro lidi a vzešla od lidí – začali mít potřebu mluvit o věcech, které při práci zažívají. Sdílení toho, že se mi něco stalo, není mi v tom stavu dobře, a slyšet, že podobné – někdy opravdu tíživé stavy – zažívá i kolega, pomáhá,“ říká Helena Brýdlová, koordinátorka psychosociální intervenční služby ZZS HMP. Systém peer podpory funguje v ČR deset let. Jaké je o ní povědomí? Stále je třeba dělat osvětu. Záchranáři, lékaři a operátorky mají tak náročnou náplň vlastní práce, že zpracovávat další a další informace je velmi těžké. Předáváme informace na inovačním kurzu, dáváme prostor se se službou blíže seznámit, ujasnit si její fungování a na cokoliv se zeptat. Desáté výročí se týká především celorepublikového systému. Na pražské záchrance se peeři po dlouhé pauze znovuobjevili letos v únoru. Jak vypadá peer služba u ZZS HMP? Je zde sedm peerů – dvě operátorky, jeden inspektor, zbytek jsou zdravotničtí záchranáři – a já jako koordinátorka. Jsme k dispozici veškerým zaměstnancům na telefonech či na mailu, který je na doméně mimo záchranku, nemusíme tedy komunikovat přes služební elektronickou poštu. Kontakty je možné najít na intranetu v záložce Psychosociální intervenční služba. Nefungujeme nonstop, peer může být například ve službě nebo na dovolené, občas tedy nemůže reagovat hned, když ale uvidí zmeškaný hovor nebo zprávu, ozve se zpět co nejrychleji. Kolegy kontaktujete i sami; jak se dozvíte o událostech, po kterých je to podle vás vhodné? Nejčastěji přes dispečink, který má definované události, které mohou být mimořádně náročné a psychicky zatěžující. Operátorky pak zaškrtávají fenomén psycho. Snažím se pak identifikovat, jestli tomu průběh skutečně odpovídal, a lidem se případně ozvat, ideálně co nejrychleji. Kolegy nechceme příliš zatěžovat dalšími hovory, když jsou po zásahu. Hranice rozlišení, zda je oslovíme, či nikoliv, je velmi úzká. Někdy se může zdát, že voláme zbytečně. Na druhé straně nám ale může uniknout událost, kdy bychom naopak kolegu oslovit měli, ale není v našich silách rozpoznat, jestli byl zásah opravdu tak náročný. Také nemáme na všechny kontakt. V těchto případech je na kolezích, aby se ozvali oni. Když zavoláme, znamená to možnost se vypovídat. Je to nabídka, ne povinnost. Je na každém, jak hluboko se ve vyprávění pustí. Po některých událostech se tedy zdravotníkům ozýváte automaticky? Ano, o to se snažíme. Jde například o úmrtí nebo těžké poranění dětí, zásah u osoby blízké, obzvlášť tragické události, ohrožení vlastního života či zdraví, napadení… Další jsou ve směrnici o poskytování služby (SME.03.03). Platí ale také, že ne všechny události, které se zdají nadlimitně psychicky zatěžující, takové opravdu jsou, a naopak – ze zdánlivě banálního zásahu se může rozběhnout velmi náročný příběh. Můžeš uvést nějaké příklady? První příklad může být třeba takový: pád ženy, skoro 19 metrů. Na místě je RZP, RLP a inspektor. Okolo spousta lidí. Policie ČR reagovala skvěle, pro práci našich zajistila prostor. Podle inspektora to byla skvělá spolupráce – jak mezi posádkami při resuscitaci, tak právě s policisty. Tento výjezd je z těch, které nabíjejí, a motivuje k další práci. Pak je tu ale druhý případ: dopravní nehoda, na místo dorazí posádka a zjišťuje, že ve vozidle, které je střechou naražené na sloup, je kamarád jednoho z nich. Po vyproštění je už bohužel resuscitace zbytečná. Proměnných, jak událost probíhá, je spousta. A roli hrají jak vnější faktory, tak ty, které vycházejí z nás samotných. Všechno se sčítá. Dalším faktorem je i „prostředí“ na záchrance. Stává se, že se o výjezdu šíří nedostatečné a nepravdivé fámy a zasažená posádka to pak „schytá“ i od vlastních kolegů. Jak kontakt s peerem probíhá? Když za námi přijde člověk sám, má o peerech alespoň minimální představu a pro nás je to snazší. Když oslovujeme někoho my, tak vysvětlujeme, proč voláme. Když se máme sejít, musíme vybrat místo. Zdá se to snadné, ale není. Mnohdy může jít o velmi intimní zpověď. Někdy je prostě nejlepší hospoda nebo kavárna. Rozhovor by měl mít jasnou strukturu. I po setkání nás může člověk opětovně kontaktovat, ale nemělo by se to v jedné věci opakovat více než třikrát. Pakliže by zatížení událostí přetrvávalo, může hrozit posttraumatická stresová porucha a pak už doporučujeme setkání s odborníkem na duševní zdraví. V systému začínají působit i psychologové ze ZZS, takže by šlo člověka zkontaktovat přímo s nimi. Co člověku v ideálním případě rozhovor s peerem přinese? Úlevu. Může na druhého přehodit, co ho tíží. Ne ve smyslu, že bychom za něj jeho starosti a problémy vyřešili, ale že se o ně může podělit. O konkrétní věc, ale i o to, co při tom zažívá – zlost, smutek, vztek, bezmoc, bolest, ale třeba i radost. Pokoušíme se vidět věci i z jiného úhlu pohledu a snažíme se, aby si na to dotyčný přišel sám. Že jsou i jiné možnosti, které třeba neviděl. Nabízíme ucho připravené naslouchat a srdce připravené porozumět. Lidé se svěřují s velmi citlivými věcmi, záruka anonymity a toho, že vše zůstane za zavřenými dveřmi, je zásadní. Je to tak? Ano. Na tom je služba postavená. To, co si peer s lidmi poví, zůstává pouze mezi nimi. Od peera se žádná informace nesmí dostat dál. Když v tomhle uděláme chybu, bude zcela fatální. Důvěra se buduje těžko a dlouho. Co když někdo profesně chyboval? Platí stále záruka anonymity a toho, že nebude někde popotahován? Přesně tak. Všichni chybují a neznamená to, že necítí vinu. Naším úkolem je podpořit dotyčného, i když situace není dobrá. Odpovědnost za pochybení peeři neřeší. To je věcí organizace. Mlčenlivost porušíme pouze na základě trestního zákoníku, a to ve věcech, které jsou zákonem jasně vymezené. Takže pokud budete plánovat vraždu, tak tu musíme ohlásit Policii ČR :) Zaměstnanci ZZS se podle grafů scházejí s peery v posledních letech stále častěji. Čím to je? Služba se celorepublikově rozrůstá. Je vyškoleno více peerů. Zároveň stoupá i počet lidí, kteří již peer péči zkusili, mají dobrou zkušenost a je pro ně snazší se na nás obrátit opakovaně. Zároveň ale nemá služba ve všech krajích dostatečnou podporu managementu a je nastavena dle podmínek každého kraje, ačkoliv je stanovena zákonem o záchranné službě. Můžete zprostředkovat případně i pomoc peera z jiné ZZS, pokud by se někdo přeci jen nechtěl bavit s kolegou z „domovské“ organizace? Může se rovnou obrátit na koordinátora jiného kraje. Není ani nutné uvádět, ze které je člověk záchranky. Kontakty na koordinátory jsou na www.spis.cz. I kdyby se peer dozvěděl, odkud kolega je, žádná zpráva by se k nám nedostala. I on musí splňovat mlčenlivost. Mohou se na peery obrátit i kolegové, kteří nepracují v terénu, ale například v administrativě? Primárně je služba určena pro lidi z výjezdu a z dispečinku a vztahuje se především k událostem spojeným s prací. Naše zkušenost je ale taková, že mnoho kontaktů je právě ze soukromého života. Člověka z administrativy neodmítneme. Může peer služba nějak ulehčit adaptační proces novým zaměstnancům? V rámci adaptačního procesu jim věnujeme dvě hodiny, službu představujeme a nabízíme možnost se na nás obrátit. U služebně starších kolegů občas narážíme, mají za dlouhou dobu, co slouží, své vyrovnávací mechanismy a je to dobře. Může se ale stát, že i je nějaká událost zasáhne. Co musí mít člověk za sebou, aby se mohl stát peerem? Máme za sebou desetidenní kurz, který dělá NCO NZO v Brně, kde se peeři učí, jak naslouchat, jak vnímat člověka a dát mu podporu. Setkání je vždy „jeden na jednoho“, nebo i ve více lidech? Peer péče je buď individuální, nebo jsou velké události, kdy je zasaženo více posádek včetně dispečinku. U nás na záchrance se toto ještě nestalo. Toto skupinové sezení by měl vést psycholog a na pomoc si bere peery. Vede strukturovaný rozhovor s celou skupinou, jaká byla úloha lidí při události. Jsou to sezení, kde se nesmí hodnotit, nedělají se žádné zápisky, nesmí dojít k obviňování. Není to vyšetřování. Jde o to říct, kdo měl jakou úlohu, poskládat si příběh z vícero pohledů. Občas člověka štve, že někdo udělal něco špatně, ale když si to na sezení poslechne, tak si svůj názor třeba poupraví. Objevují se i slzy. Debriefing může být velmi úlevný. U koho vyhledává pomoc peer? Systém začíná nabízet tzv. intervizory – můžeme to, co tíží nás, rozebrat mezi sebou. U nás jsme pak začali spolupracovat se supervizorkou, což je vyšší level intervize. Nutno podotknout, že se nejedná o rozebírání konkrétních událostí, ale toho, s čím jsme se my při poskytování peer podpory setkali, co jsme řešili, například etická dilemata a tak podobně. Helena Brýdlová