Chodit teď po půlnoci na základny a lidi rušit, to už by bylo právě to pruzení N oční v pátek? To si užiješ, slyším od kolegů, než zamířím na výjezdovou základnu Míčánka. Večer odtud vyrážíme na směnu s inspektorem, a také krizovým manažerem, Ondřejem Šedivkou. Jedna směna sice není dost na to, aby si člověk udělal o náplni práce úplný obrázek, ale jsem zvědavý, co všechno mě v noční Praze s jednočlennou inspektorskou posádkou čeká. Ondru zastihnu u telefonu. „Roztoč mi kolo štěstí,“ říká zrovna do sluchátka. „Jednička? Bezva, ta je moje nejoblíbenější,“ odpovídá. Na směnu má tedy ze tří vymezených částí Prahy určenou jako počáteční oblast kontrol tu s číslem jedna. Losování sice neprobíhá za přítomnosti státního dozoru a notáře, ale stejně nikdo neovlivní, jaké číslo padne – operátorka ZOS losuje oblast na infoserveru, vše řídí počítač a náhoda. Inspektoři mají zároveň volnost pohybu, takže se nemusejí oblasti striktně držet. „Když jedeme přes celou Prahu k výjezdu, tak pak nemá smysl dlouze se vracet, ale zůstáváme v oblasti, kde aktuálně jsme,“ vysvětluje Ondra s tím, že na každé směně – denní i noční – slouží jeden inspektor. Je krátce před sedmou a my vyrážíme inspektorským mercedesem. „Tohle auto miluju,“ říká Ondra a vyjmenovává různé vychytávky, které vůz má. Za jednu službu v něm v průměru najezdí sto kilometrů, stane se ale, že se ujetá vzdálenost blíží i dvojnásobku. První cíl: základna RLP v Krči, kde mají telefon, který omylem na výjezdu vzali posádce z Míčánek. „Podobné věci řešíme docela často. Když někdo něco zapomene, dojedeme pro to a dovezeme, jsme tak trochu servisní služba pro posádky. Vybíráme taky vyplněné faktury nebo naopak doplňujeme prázdné těm, komu dojdou, – samozřejmě to není to hlavní, co děláme. Pomáháme především u náročných zásahů, kde jsme jako ruce navíc, nebo koordinujeme zasahující posádky… Řešíme taky konfliktní situace nebo pomáháme dohledat cizince kvůli platbám.“ Kontrolovat kolegy je těžké Zajímá mě, jaké to je plnit roli inspektora a kontrolovat kolegy, se kterými je většinou kamarád. „Těžký. Kontroly mě na práci baví asi ze všeho nejmíň, paradoxně jich je ale nejvíc. Naštěstí se nám snad daří měnit pohled, jak lidé inspektora vnímají. Že tu nejsme jako nástroj represe, ale spíš jako někdo, kdo dokáže poradit, pomoct a za každou cenu ‚neprudí‘. Když vidím, že někdo nemá třeba identifikační kartu, tak ho na to upozorním, zapomenout může každý. Kdyby se to ale opakovalo, tak už by to jen tak neprošlo.“ Cesta do Krče je rychle za námi, zaměněný telefon je už nachystaný. Protože tu nic jiného nepotřebují, jedeme zpět na Míčánka. Cestou vidíme v opačném směru blikající policejní a hasičské majáky. „Půjdeme se zeptat, jestli něco nepotřebují.“ Ondra staví v protisměru a taky zapíná výstražná světla, vystupuje a míří k hasičům. „Díky, tentokrát to zvládneme bez vás,“ říká z vozu hasič a ukazuje k nedalekému paneláku, kde jeho kolegové v úrovni pátého patra sundávají z plošiny větrem utržený plakát. Vracíme se do auta a jedeme dál. S kolegy z IZS se ten večer ale ještě potkáme. Jako lézt lidem do bytu Jdeme na základnu na Míčánkách. Než Ondra otevře dveře, zaklepe. „Přeci jen je to trochu, jako bys těm lidem lezl do bytu, tak je slušný zaklepat,“ říká Ondra o otevírá dveře. Padne pár vtipů o zapomenutém telefonu, který je už zpátky u svých majitelů, Ondra přebere několik faktur. Vše je tady v pořádku, jedeme dál. Ondra podle rozpisu posádek prohlíží CarPC a sleduje, kdo kde zasahuje, nebo jestli je na základně. „Škoda, že musím každou posádku vyhledávat individuálně a nevidím je na mapě všechny současně,“ upozorňuje na nevýhodu zařízení, které tuto funkci nemá. Vyrážíme na žižkovskou základnu. „To vypadá na inspektora,“ zdraví nás ve dveřích Filip s Norbertem. Hovor se brzy přesune k hlasité výměně názorů ohledně asistence záchranky na sportovních akcích. Člověk by si myslel, že už je to regulérní hádka, ale prý je to tak normální. „Často si toho takhle spoustu vyříkáme, hodně věcí se vyjasní a pročistí se vzduch,“ říká Ondra. Filip stihne ukázat ještě skládací helmu, kterou dostal na Rejvízu od kolegů z Japonska – používají ji třeba při požárech, Ondra si pohotově fotí logo výrobce. To už ale musí posádka na výjezd a my také vyjíždíme. Cestou se Ondra občas problikne s policejními auty, která míjíme. „Tohle byli PMJ (pohotovostní motorizovaná jednotka) – největší pomocníci, když jde do tuhýho,“ říká a vypráví, jak před časem dokázali dva „pejáci“ usměrnit několikasethlavý dav lidí, který okukoval resuscitaci ženy. Policisté pomohli i s proklestěním cesty pro nosítka skrz husté keře. „Posílali jsme pochvalu. Pro nás to bylo stoprocentní naplnění hesla pomáhat a chránit.“ Požár v Krči Přes Jižní spojku míříme na základnu ve Stodůlkách. Stejně jako jinde se Ondra ptá, jestli je všechno v pořádku a není potřeba s něčím pomoct. Všechno tu běží, jak má. Moc se tu neohřejeme, pět minut po tom, co vystoupíme z auta, dostává Ondra výzvu na požár bytu v Krči. Se zapnutými majáky jedeme přes Jeremiášovu, Radlickou a po spojce. Řidiči až na dvě výjimky blikajícímu autu uhýbají včas, v křižovatkách pomáhají i sirény, které Ondra pouští, když vjíždí na červenou. „Jezdíme na všechny požáry. Zjišťujeme na místě, jestli je potřeba, aby dorazily i další naše posádky. Často se ale stane, že nás odvolají ještě dřív, než dojedeme.“ Tentokrát se tak neděje. Kde hoří, respektive kde hořelo, poznáme snadno. Stojí tu několik hasičských a policejních aut, majáky blikají, všude spousta lidí. Požár bytu v prvním patře už je uhašený, zdi jsou komplet černé, hasiči prostor zrovna prohledávají a odvětrávají. Od velitele zásahu se dozvídáme podrobnosti. Nikomu se prý nic nestalo, jen se neví, kde je majitel nebo nájemník bytu, dveře byly dokořán otevřené, ale nikde nikdo. Dobrý večer, co vás trápí? Před druhým vchodem do domu stojí několik lidí, které vyhnal z bytů kouř. Ondra kontroluje dvě asi desetileté děti a jejich otce. Až na to, že jsou trochu od sazí, jim nic není. Hasiči přivádějí ještě vystrašenou paní, která si stěžuje, že se jí špatně dýchá. „Dobrý večer, Šedivka, záchranná služba, co vás trápí?“ představuje se Ondra, podává si s paní ruku a zjišťuje, jaké má obtíže. „Neviděli jste mého souseda?“ ptá se paní po chvíli hovoru. Souseda? „Má byt hned vedle mého. Je mu osmdesát a nosí naslouchátko.“ Hasiči říkají, že na byt klepali a nikdo jim neotevřel, ale raději společně vyrážíme znovu do domu. Ondrův hlásič CO na schodišti píská a červeně bliká. Po chvíli bouchání starší pán dveře skutečně otevírá a odchází s hasiči dolů. Byt je zakouřený, ale „zapomenutý“ pán je naštěstí v pořádku. Ondra ještě před domem změří paní i pánovi CO v krvi, výsledek je uklidňuje. Na místě už není pro inspektora žádná práce, loučíme se s hasiči a nasedáme do auta. Příští zastávka: stanoviště na Nádražní. „Podáváš si tahle ruku se všemi pacienty?“ ptám se Ondry v autě, protože mi přijde, že se to jen tak nevidí. „Když to jde, tak jo. Nic to nestojí, v očích pacientů to dobře vypadá, a hlavně to pomáhá v komunikaci,“ odpovídá Ondra. Možná by se paní o sousedovi jinak nezmínila. Cestu na Smíchov si neplánovaně prodloužíme, když v Ječné narazíme na posádku ze Slupi. Zrovna nakládají basketbalistu, který se při zápasu srazil hlavou se soupeřem. Jedeme společně do VFN. Předání pacienta proběhne během chvilky a bez jakýchkoliv problémů, Ondra ještě radí, jak řešit problém s ne úplně funkční tiskárnou v autě, a pokračujeme dál. Můžete mi fouknout? Na Nádražní se Ondra nejen ptá, jestli všechno probíhá, jak má, ale dělá také kontrolu na alkohol, v obou případech na displeje testeru zasvítí nulové hodnoty. Kluci souhlasí, že můžu celý proces nafotit. Není to poprvé, co je ten večer někdo fotí. Rusky mluvící pacient, který se „posilnil“ kombinací hned několika návykových látek si před chvílí během ošetřování v sanitce stihl udělat se záchranářem Jakubem v nestřeženém okamžiku selfie. Práce naší posádky ho zjevně zaujala, protože se také živě zajímal o platové podmínky na pražské záchrance. Loučíme se na Nádražní a míříme na branickou základnu. Je krátce před půlnocí a v Braníku se všichni diví, že na to, že je pátek, měli zatím málo výjezdů. Nic nestandardního se neděje, takže po chvíli přejeme klidný zbytek služby a vyrážíme zpět na Míčánka. Ondra má za večer odškrtnutých deset kontrolovaných posádek, nikde žádné zásadní nedostatky nezjistil. Praha v celé své kráse „Chodit teď po půlnoci na základny a lidi rušit, to už by bylo právě to pruzení,“ říká Ondra a kontroluje pager scanner, jestli zrovna neprobíhá nějaký výjezd, u kterého by neměl chybět, ale nic nenachází. Je tři čtvrtě na jednu a loučíme se. „Na to, že byl pátek, se toho moc nedělo, tak třeba příště…“ říká Ondra a přeje dobrou noc. Jsem ještě vzhůru, když mi ve dvě ráno na Facebooku přistává od Ondry zpráva: „Po půlnoci se Praha projevuje v celé kráse. Agresivní Angličani, co napadali naši posádku…“ Tak přeci jen se inspektor „nenudil“. NA NOČNÍ S INSPEKTOREM: NE PRUDIT SNAŽÍME SE POMÁHAT, Tohle auto miluju. text a foto JAN HORKÝ