ZATNOUT ZUBY text JANA POŠTOVÁ, JAN HORKÝ foto archiv Z avolala sanitku muži na ulici, záchranáři jí vynadali. S takovým titulkem vyšel v létě článek v deníku Právo a na serveru Novinky.cz. Pro ty, kteří nečetli, ve zkratce: Paní Andrea šla večer Prahou, když si všimla na zemi ležícího muže ve zkroucené pozici, nebylo zřejmé, zda dýchá. Zavolala na tísňovou linku, po příjezdu sanitky jí údajně záchranáři vynadali, „že na opilce se záchranka nevolá, protože je to ztráta jejich času pro důležité případy.“ Pacienta z úvodu článku posádka ošetřila a rozchodila, podobné příhody jsou ale pro média velmi vděčným tématem. Pro novináře je napsat takovou negativní zprávu o „nadávajících záchranářích“ vždy o něco atraktivnější, než popisovat jejich náročnou práci. Tyto články snadno vrhnou na fungování záchranné služby, ať už v očích veřejnosti nebo zřizovatele, špatné světlo. Takový článek rozhodně nevylepšuje pozici záchranky, když u zřizovatele obhajuje například rozpočet na mimořádné odměny nebo jiné benefity. Málokdo si při čtení takové textu vybaví každodenní realitu výjezdů a pocit záchranářů a lékařů, že v některých případech by se dal jejich čas využít efektivněji. K článku se vyjádřila tisková mluvčí záchranné služby a mimo jiné popsala i praxi, kdy si někteří „staří známí“ pacienti volají pravidelně na dispečink a své zdravotní problémy šikovně popíšou tak, aby k nim přijela sanitka s co největší naléhavostí. Situace na místě pak ale bývá často jiná. Sterilní kokpit Sebevíc to může být frustrující, je potřeba zachovat chladnou hlavu a zatnout zuby. Za zavřenými dveřmi kabiny (nebo po položení sluchátka) pak páru klidně upusťte, občas je to vážně potřeba. A i proto máme pravidlo sterilního kokpitu. Podobné případy, jak je popsáno výše, kdy může být pacient typicky ještě pod vlivem alkoholu, ale nejde bagatelizovat. „V obecné rovině lze konstatovat, že u pacientů, jejichž stav je ovlivněn nějakou návykovou látkou, nejčastěji alkoholem, a kde je často zjevná porucha vědomí, může právě tato návyková látka zastřít příznaky a projevy závažnějšího postižení, typicky například úrazu hlavy či nějaké metabolické poruchy (diabetes mellitus), která může při zanedbání vést k zásadnímu i nevratnému poškození zdraví pacienta, v závažných případech až k jeho smrti. V mnoha případech lze závažnější postižení v podobě například vnitřního krvácení vyloučit až na základě vyšetření v nemocnici. Proto není moudré takové případy předem bez řádného vyšetření bagatelizovat, krom následků na zdraví pacienta hrozí i následky forenzní. V kontaktu s volajícími je třeba dodržovat etické normy a pravidla asertivního přístupu, veřejnost rozhodně nečeká, že za snahu o poskytnutí první pomoci člověku s poruchou vědomí, byť třeba jen ve formě volání na linku 155 či 112, bude později poučována či plísněna ze strany záchranářů,“ uvedl k situaci náměstek lékařské sekce Jaroslav Valášek. Získat okolí na svou stranu Úloha zaměstnanců zdravotnických záchranných služeb je specifická v tom, že jejich práce je (často) vidět a následně hodnocena a posuzována laiky, kteří naši práci neznají, nebo jí dokonce nerozumí. O několik tipů, jak dostat při zásahu okolí na „svou stranu“, jsme požádali také lektora ZZS HMP Jaroslava Pekaru: • Nejen pacient, ale zejména okolí, ve kterém pomáháme, nás bedlivě sleduje. Pacient i jeho příbuzní jsou velmi často zatíženi „premiérou“ příjezdu ZZS. Vstupujeme jim do bytu (v botách), narušujeme jim soukromí, máme (v jejich očích) velmi intimní otázky, tváříme se (podle nich) přísně, či dokonce otráveně. Okolí cítí moc na naší straně a při našem příjezdu si může připadat odstrčeno. • V takových situacích stačí naše představení. „Dobrý den, záchranná služba,“ které je jednak lidské a také uvolňující. Po zjištění všech okolností může následovat ujištění o tom, že zavolat bylo správné: „Díky za zavolání, teď nás prosím nechte deset minut pracovat.“ Nebo: „Je dobře, že jste zavolali včas, nyní nám prosím dejte prostor, abychom mohli více pomoci příbuznému.“ • Jindy funguje velmi dobře zaúkolování okolí: „Díky za zavolání, podržte nám prosím ty dveře.“ „Prosím, přineste nám doklady, deku, župan, věci na převlečení…“ Někdy zase stačí na ulici poděkovat za zavolání a ujištění, že není potřeba další pomoci. Že už to sami zvládnete a že je potřeba respektovat soukromí pacienta, například během vyšetření. Tiskové oddělení o několik dní později po zveřejnění zmiňovaného článku z úvodu natočilo pro veřejnost video, jak postupovat v případech, kdy kolemjdoucí najde někoho v bezvědomí. Na našich facebookových stránkách se pod videem rozjela docela zajímavá diskuze. Je vidět, že většina fanoušků ZZS HMP má o praxi na pražských ulicích poměrně přehled. Podívejte se.