Co bys po 30 letech praxe vzkázala kolegům, kteří jsou právě na začátku?
Doporučila bych jim hodně trpělivosti, empatie, znalostí a hlavně chuť pomáhat. Protože bez té chuti to nemá smysl.
Jak se změnila práce na záchrance v porovnání s dobou, kdy jsi začínala?
Především po technické stránce se ta práce vůbec nedá srovnat. My jsme všechno museli mít v hlavě nebo v mapách. Proto bylo i víc chyb – vznikaly třeba nové ulice, které ale ještě nebyly zaznamenané v mapě. Prahu, její ulice a zdravotnická zařízení musel člověk opravdu dobře znát. Dnes je to výrazně jednodušší. Počítače všechno usnadňují, lokalizace je velmi přesná, existují databáze. V tomto to mají dnešní kolegové lehčí. A kéž tahle technika nikdy nezklame.
Jak se změnili volající – lidé, kteří potřebují pomoc?
Jsou pohodlnější, agresivnější a pasivnější. Kolegové na záchrance přitom musí být profesionální za každou cenu, i když je to třeba někdy stojí hodně úsilí. Je uspěchaná doba, všichni chtějí mít všechno vyřízené online a hned. Plno lidí nemá svého praktické lékaře, a proto jsou zahlcené centrální příjmy, kde pacienti čekají mnoho hodin. Jsou naštvaní, stěžují si, někteří se ohánějí právníky. Ale hodně těch případů by snadno vyřešil praktický lékař nebo lékař na poliklinice. Tady vnímám prostor pro změnu a zlepšení.
Když vzpomeneme na období covidu-19, jak náročné pro záchranku bylo?
Je velký rozdíl, jestli za den přijmete jako dispečer 50 hovorů, anebo 105. Tlak byl obrovský, hovory byly hodně vypjaté a emotivní a každou chvíli se měnily podmínky a manuály, jak vyhodnocovat situace, jak lidi správně odesílat a co jim říkat. Navíc i plno z nás bylo nemocných. Byla to velmi těžká doba a naši lidi byli skvělí, že toto období zvládli.
Počítač ukazuje tvoje jméno u 69 000 událostí, a to jen od té doby, co je systém elektronicky zaznamenává. Je nějaký hovor, na který nikdy nezapomeneš?
Asi nejhorší bylo, když volala babička, že našla matku a dítě, oba v bezvědomí s poruchou dýchání. Bylo hodně těžké se rozhodnout, komu pomoct jako prvnímu. Koho resuscitovat, kdo má větší šanci. Babička řekla, že maminka snad dýchá, nakonec jsem se tedy rozhodla pro dítě. V tu chvíli nebyla jasná příčina. Ale bohužel zemřeli oba. Jednalo se o intoxikaci CO, kterému byly vystaveny delší dobu. Je to asi dvacet let zpátky.
Jak vznikla přezdívka Babeta?
Podle písničky Jiřího Suchého o Babettě, která šla do světa. Protože bylo období, kdy jsem v rámci práce na záchrance pořád někam jezdila – doplňovala a rozvážela jsem materiál, měla jsem na starosti expirace, opravy defibrilátorů. Myslím, že přezdívku vymyslel doktor Minář v době, kdy se natáčel seriál Sanitka, na začátku 80. let.
Co bys přála záchrance do dalších let?
Aby byla dál na vysoké úrovni, tak jak vždy byla, a aby byla ještě lepší. Aby měla dostatečný společenský kredit. Aby lidi pochopili, že jsme tady pro ně a pro jejich závažné stavy, kdy jsou ohroženi na zdraví a životě. To by měla být priorita záchranné služby.
Po čem se ti bude stýskat?
Po lidech, se kterými jsem se tu léta setkávala. Po provozu, ruchu, komunikaci. I po náročných situacích. Po krásném výhledu na Prahu při dobré viditelnosti… Určitě mi budou chybět kolegové, posádky, doktoři.
Jaké to je, sloužit svou poslední službu?
Jako jakoukoli jinou. Až na okamžiky, kdy jsem se neudržela a profesionalita šla trochu stranou – když jsem dostala od kolegyň a kolegů i managementu plno kytic, dárků, a spoustu pozitivních přání. Moc děkuji!
